Baldur’s Gate 3. Hra, kterou mnozí označují za jednu z nejlepších současnosti – a víš co? Asi mají pravdu. Jen škoda, že na některé herní mechaniky přijdeš až ve třetím aktu, kdy už máš postavu v důchodu a zápěstí lehce poškozené z neustálého klikání. A ačkoliv by si tahle pecka zasloužila opakování, představa dalších 150+ hodin je jako vracet se do Skyrimu po desáté – lákavá, ale víš, že ti v backlogu leží dalších 20 her, které na tebe hází smutné pohledy.
Ale pojďme na to trochu strukturovaně, ať z toho není jen snůška náhodných výkřiků.
Příběh
Tři akty. Tři kapitoly jednoho eposu. A ten poslední je delší než předchozí dva dohromady – a to i přesto, že každý z nich by klidně mohl stát jako samostatná hra. Hlavní linka je sice to klasické “malý problém, co se rozroste v apokalypsu”, ale všechno se to rozvíjí přirozeně, s tempem, které tě nenudí, ale ani nepřehltí. Příběhové twisty se příjemně vrství a vedlejší questy zapadají do světa tak dobře, že máš pocit, že bez nich by byl o dost chudší.
Druhý akt mě osobně zas tak nechytil – možná to bylo tou ponurou atmosférou a šedým světem, nebo jsem se ztrácel a umíral víc, než jsem chtěl.
Co ale rozhodně zaslouží zmínku, jsou questy jednotlivých postav. Je škoda, že jsem jich zhruba polovinu ani neodemkl – sám sobě jsem tak připravil o pořádný kus příběhu. Ale nevadí to tolik, jak se může na první pohled zdát. Proč? Hned vysvětlím.
Jak se hraje Baldur’s Gate 3
Plnění questů mě fakt bavilo. Tedy… většinu času. Spousta vedlejšáků totiž nemá žádné výrazné značky na mapě. Musíš číst, pátrat, dedukovat. A občas taky googlit. Ve třetím aktu už jsem bez návodů u vedlejších questů prakticky neudělal krok. A i když chápu, že je to záměr – hráč má být aktivní – trochu víc herního vedení by neuškodilo.
Velký plus je ale to, jak zásadně ovlivňují rozhodnutí děj. Například jsem chtěl zachránit jedno dítě, které drželi druidi, zvolil jsem pár špatných dialogů a ve městě začala občanská válka a město bylo srovnáno se zemí. Bohužel to mělo pak nelogický dopad na jiný quest, což mi kazilo zážitek na další desítky hodin dopředu.
Osvobodím jednoho týpka (Helsina), on má čekat u brány – jenže tam není. Proč? Protože jsem předtím kompletně vyčistil jeho tábor (viz výše). Ups. Výsledkem je nedokončený příběh, postava zmizí ze hry a zbyde jen pocit promarněné příležitosti. Chápu, že to je důsledek mých rozhodnutí, ale herní logika mi tam trochu kulhá. Proč na mě aspoň nezkusil zaútočit nebo mi nenapsal na Discord? Na mapě furt svítila značka, že před tou bránou čeká a nečekal.
Tohle byl moment, co mi zážitek zkazil a zůstal v hlavě až do třetího aktu.
Ve třetím aktu měla být podle všeho někde ukrytá ponorka – středobod hned tří vedlejších questů. Jenže… nikde. Prolezl jsem každé zákoutí, konzultoval desítky návodů a nic. Hra mi sice neoznámila, že by už úkol nešel dokončit, ale reálně to prostě nešlo. Podle mě další bug do sbírky.
I tak jsem se ale poctivě snažil vedlejšáky plnit, jak to šlo. Něco ve mně prostě nutkavě křičí, že každou blbost musím dokončit. Tedy… kromě sbírání trofejí. Tam už se moje OCD zjevně vyčerpalo.
Mechaniky a ovládání
Baldur’s Gate 3 tě mechanikama nekrmí lžičkou. A občas ani polívkovou naběračkou. Že můžeš dveře rozmlátit silou, když nemáš klíč? Na to jsem přišel až ve druhém aktu. Kapsářství? Třetí akt. Co ještě neznám? Radši nechci vědět.
Část hry jsem odehrál na gamepadu, část na klávesnici a myši. A víš co? Obě varianty jsou fajn. Na průzkum světa preferuju ovladač, ale v bitvách jsem radši sahal po klasické kombinaci myš a klávesnice, pár věcí totiž ani nevím, jak bych na gamepadu udělal a možná i proto mi některé věci utekly – celý první akt jsem totiž projel výhradně na gamepadu.
Grind, levely a XPčková motivace
A teď zpět k tomu, proč mě nemrzí až tolik, že přes půlku hratelných postav jsem buď omylem zabil, nebo se k nim vůbec nedostal.
Ve hrách mám rád přiměřený grind. Potřebu růstu. Cestu za větší silou. Takže jsem první polovinu aktu doslova sesekal, abych nasál každý kousek XP. Jenže… Baldur’s Gate 3 má level cap 12. A ten jsem dosáhl v půlce posledního aktu. Od té chvíle motivace plnit vedlejší questy dost opadla – žádné další levely, žádné další odměny. A já místo “ještě jednu misi a jdu spát” říkal “eh, tak zítra”.
Zůstal jen příběh. A loot. Což není špatné. Ale znáš to, když ti chybí ta jedna viditelná meta.
Souboje
Tahové souboje? Jo! Tohle je moje! Bavil jsem se fakt královsky. Systém dává smysl, je strategický a zábavný. Možnost ukládat kdykoli je božská – žádné stresy. Ale když přijde na velkou bitvu a ty čekáš, až se k tobě dostane tah… a pak mineš? Jo, to bolí. A občas bych si přál tlačítko “zrychlit souboj”. Aspoň trochu. Takhle jsem vzpomínal na starý dobrý časy, kdy jsem startoval svoje pentium 3 a než nastartovalo, tak jsem se stihl najíst… Teď jsem to praktikoval, než jsem se dostal na řadu v souboji.
Grafika a zvuk
Graficky to není čtyřáčkový blockbuster, ale Baldur’s Gate 3 má styl. Styl, který sedí ke hře jako helma na paladina. Hudba? Fantastická. Dabing? Skvělý. Zvuková stránka je zkrátka excelentní a některé melodie si broukám i po vypnutí hry. A to se v případě herní hudby nestává často.
Verdikt
Baldur’s Gate 3 je RPG, které mě dostalo natolik, že jsem si pořídil dvacetistěnné kostky. A i když jsem občas tápal ve vedlejších úkolech nebo nadával na chybějící XP, zážitek byl jedinečný.
10/10 bych nedal – hlavně kvůli nejasnostem v mechanikách a zmizelé postavě a ponorce kvůli bug/konsekvenci – ale být to bez těch dvou bugů? Asi bych hodnotil 10? Takhle musím jeden kousek koláče si šetřit.
Finální skóre: 9/10