Zdá se, že Tomáš Rosický při budování kádru Sparty vychází z předpokladu, že většina posil se dokáže rychle prosadit. Tahle strategie vycházela – alespoň zpočátku – z pozitivní zkušenosti. Hráči jako Birmančević, Preciado, Vindahl nebo Olatunji se skutečně adaptovali a přinesli týmu kvalitu. Stejně tak předchozí přestupové období, kdy přišli Kairin s Lacim.
V určitých momentech byla posílení kádru logická reakce na akutní potřeby. Sejk tehdy nestačil na roli třetího útočníka, proto dorazil Tuci. Střed zálohy vyžadoval další rotaci, přišel tedy Solbakken s vírou, že se prosadí a bude tlačit na základní sestavu. Nestalo se – a jelo se dál.
Na evropské poháry bylo třeba rozšířit křídelní pozice. Příchod Krasniqiho dával smysl – tým potřeboval třetí kvalitní křídlo. Očekávalo se, že bude rozdílovým hráčem jako Birmančevič s Haraslínem. Podobný scénář se opakoval s příchodem Imanola na levý kraj obrany. Po odchodu Krejčího se počítalo s tím, že se Zelený přesune na levého středního obránce, čímž ale vznikla mezera, kterou měl zacelit právě Imanol.
Nicméně vzadu nyní chyba síla a živelnost, kterou jsme přišli odchodem kapitána, proto přišel Cobbaut – tvrdý bek se solidní rozehrávkou. I tento tah měl logiku.
Získání Rrahmaniho se začalo jevit jako správný krok až poté, co odešel Kuchta. Obecně platí, že přivést špičkového hráče dává smysl vždy – tentokrát to ale možná prostě nevyšlo.
Zimní přestupové období už tak konzistentní nebylo. Nepodařilo se přivést pravého beka, místo toho dorazil střední záložník – Sparta chtěla hrát na tři středopolaře a potřebovala alternativu. Návrat útočníka pak nebyl ani tak strategickým krokem do šířky kádru, jako spíš snahou vrátit do hry emoce. To se částečně povedlo.
Sezóna ale v určitém momentu vypadala jako „odepsaná“ ve prospěch herního růstu Vydry a Ševinského – což se ale zatím nenaplňuje.
A kde je tedy Rosického klíčová chyba?
Ve své filozofii se spoléhá na to, že většina posil se uchytí. Místo toho, aby přišli například dva střední záložníci s vědomím, že se jeden z nich nemusí prosadit, dorazí pouze jeden. Nepočítá se také s možným výkonnostním propadem stávajících hráčů. Pokud se pak neprosadí nové křídlo (Krasniqi) a současně klesne forma opory (Birmančević), vzniká problém.
Slavia naopak přistupuje k přestupové politice pragmatičtěji. Potřebuje-li levého beka, přivede rovnou dva (např. Zmrzlý, Diouf). Díky důslednému scoutingu je šance, že se alespoň jeden uchytí. Druhý může odejít na hostování, a klub má možnost pracovat s ním dál.
Sparta zatím operuje s představou, že jí vyjde zhruba 80 % přestupů. Jenže taková úspěšnost je v profesionálním fotbale spíše výjimkou než pravidlem.