Při jedné ze svých bezesných toulek večerním internetem jsem narazil na příspěvek obsahující zajímavou filosofickou úlohu. A jelikož by byl naprostý hřích se o ni s širokou veřejností nepodělit, předkládám ji zde v celé její, mnou volně interpretované, kráse.
Představme si podnikatele, pro jednoduchost například toho klasického devadesátkového, který má shodou náhod pifku na svého konkurenta. Řekněme, že se jedná o pifku s velkým P, což vyústí v to, že si náš milý pan podnikatel objedná na svého konkurenta nájemného vraha a ten zadanou zakázku splní na výbornou. Žádná třetí osoba nepřijde k úhoně, pouze konkurent našeho podnikatele se vycachtá v tratolišti vlastní krve. “Terminus, please exit the life.”
Tím by byl základ problému sestavený a jak by pravil klasik, postava Murraye z filmu Joker: “I am waiting for a punchline.” Tou je v našem případě prostá otázka:
“Kdo z nich nese větší vinu?”
Pokud bych se směl vrátit o pár řádků nazpět, připomenul bych zajímavou diskuzi, která se pod daným příspěvkem vylíhla. Jeden z účastníků debaty (nazvěme jej A) se pokoušel vinu z nájemného vraha smýt pomocí teze: “Kdyby si ho podnikatel neobjednal, konkurent by mohl žít a momentálně si hrát se svými sekretářkami.” Jenže netrvalo dlouho a právě v návaznosti na představený argument se přířitil jiný diskutující (v tomto případě B) námitkující tautologii. Protiargument zněl zhruba následovně: “Argument A je nesmyslný, protože totéž lze použít i na vraha. Pokud by vrah nezmáčknul spoušť, podnikatel by mohl žít. Potom je ale argument A platný vždy a jako takový je v debatě irelevantní.”
SPOILER ALERT: Námitka diskutéra B je neoprávněná.
V čem totiž daný diskutér zaostává je schopnost identifikovat fenomén zvaný “iniciátor jednání”. Zavraždil by vrah konkurenta, kdyby si ho na něj podnikatel neobjednal? Odpověď na tuto otázku nalezneme, pakliže ji drobně přeformulujeme: Měl by vrah motivaci zavraždit konkurenta, kdyby nedošlo ke zmíněné objednávce? A odpověď je zřejmá. Ceteris paribus ne.
Pokud by totiž vrah měl silnou preferenci (neboli motivaci) konkurenta zavraždit, udělal by to i bez vstupu podnikatele. V našem případě však samotná objednávka působí jako závaží překlápějící misku vah ze strany indiference na stranu vraždy. Je to hnací motor, který zvládne zvítězit nad morálně-bezrizikovým přetížením vraha a vyslat projektil do konkurentova temena.
Zavzpomínejme na základy ekonomické nauky, neboť i toto téma, stejně jako kterékoliv jiné společenské téma, může být přeloženo do jazyka ekonomie. A není ani potřeba sahat do nejvyšší poličky ve spíži ekonomických myšlenek. Naopak, chopme se toho, co nám leží přímo na očích. Kauzalita v modelu poptávky a nabídky.
On totiž náš nájemný vrah stojí hrdě na straně nabídky. Ať už je tomu tak proto, že má radikálně snížené morální zábrany a nebo proto, že mu doma na stěně visí odstřelovací puška Barrett M82 a byl by sakra hřích ji nevyužít v terénu. Pro náš případ je irelevantní zkoumat proč. Mnohem důležitější je si na daném případě uvědomit, jak funguje nabídka. Její průběh je totiž odvozen od možností, které daný jedinec má. Tedy, nabídka je daná (pomiňme, že je možné na ni v čase pracovat).
A vzhledem k této její danosti, význam může obdržet až po propojení s poptávkou, na jejíž straně se pro změnu nachází náš podnikatel. Prakticky vzato, nabídka čeká než se pro ni najde vhodné ocenění v podobě poptávky, které určí, jakou činnost má smysl nabízet a jakou již nikoliv.
A proto, ačkoliv rozhodně nechci vraha připravit o celý podíl na vině (o tom ale až příště), jsem schopen konstatovat se značným pomrkáváním na horlivé čtenáře detektivek, že hlavním vrahem v našem případě je podnikatel a nikoliv zahradník…