aka „Firewatch ve vesmíru, kde jsou lidi, i když většinou mrtví
The Invincible je ta hra, u které se přistihnete, že si říkáte: „Počkat, tohle už jsem někde zažil…“ A pak si vzpomenete na Firewatch. Jen místo národního parku tu máme cizí planetu, místo stromů kovovou pustinu a místo rangerky Delilah otráveného šéfa s vysílačkou, co vás komanduje jak na vojně. Romantika jak víno.
Vysílačky, vzpomínky a vesmírná samota
Start je jako u dobré sci-fi knihy – probudíte se na neznámé planetě, mozek jako po pátečním tahu, a místo snídaně si dáváte “kdo jsem a proč jsem tady?” Hra vás nekrmí přehnaným expozé hned od začátku. Místo toho vám postupně odkrývá kousky příběhu, jako kdyby vás hladil tajemný vetřelec po duši.
To, co se zpočátku tváří jako jednoduché „najdi posádku a vyřeš záhadu“ se postupně promění v napínavou sci-fi detektivku s filozofickým přesahem. A hlavně: poslouchat šéfa se nevyplácí. Hra vás totiž odmění za to, že máte vlastní mozek – neposlouchat příkazy někdy vede k lepšímu konci. Konečně hra, co vás nechválí za slepé plnění rozkazů, ale za rebelii s rozvahou.
Atmosféra hutná jako prach na Marsu
Planeta je… no, není to zrovna Kapverdská dovolená. Krása vizuálu tady není o estetice, ale o pocitu. Tísnivá prázdnota, podivná mechanická monstra, podivnější ticho. Svět působí otevřeně, ale naštěstí vás nenechá bloudit jako pes v mlze. A co je nejlepší – žádné zbytečné tahání tam a zpět. Každý přesun má smysl, každé místo má co říct.
„Střílení“ a jiné sci-fi kuriozity
Ano, hra obsahuje střelbu. Ale říkejme tomu spíš „udělej PIF ke konci hry“. A jestli se to dá prohrát? Asi ano. Ale musel byste zbraň otočit proti sobě. A i to by hra nejspíš omluvila stylem „tohle je součást hlubokého filozofického pointu o osudu člověka v chladném vesmíru.“
Vyšetřování v rytmu komiksu
Jedna z nejmilejších vychytávek je interaktivní komiks, který vám během hry skládá obrázkový deníček vašich rozhodnutí a pokroku. Zpětné dohledání detailů? Rychlé. Stylové? Rozhodně. A jestli vám něco uniklo, tady to najdete. Vývojáři očividně vědí, že hráči milují, když si můžou připomenout, co vlastně celý ten kosmický výlet znamenal.
Konců víc, rozdílů míň
Hra nabízí několik konců – i když spíš takových „když si vyberete broskev nebo meruňku, stejně skončíte s džemem“. Není to nutně špatně, jen od různých voleb člověk občas čeká víc než jen trochu jiný voiceover a změněný výraz postavy v závěru.
Hodnocení vesmírného deníku
The Invincible je výprava, která netlačí na pilu, ale i tak řeže hluboko. Napětí bez akce, příběh bez patosu, sci-fi bez výbuchů.
Jasně, prostředí není vizuálně přitažlivé – ale ono ani být nemá. Jste na opuštěné planetě. Má vypadat nehostinně, podivně, nepříjemně. Mise splněna.
Přesto… něco tomu chybělo k dokonalosti. Emoční políček? Moment, kdy spadne brada? Možná. I když – chyba tu prakticky není. Jen chybí ten zvláštní “wow efekt”, po kterém jdeš kamarádům vtrhnout do bytu s tím, že to musí hrát.
8/10
Za příběh, atmosféru, chytrost a dialogy. Ve hře nejsou zásadní chyby, která by mě naštvaly. I když je všechno „dobře“, tak mě to neodrovnalo. A to je vlastně jediný důvod, proč to není 9. Ke hře, která nedělá nic špatně a všechno správně je to vlastně docela kruté hodnocení.