(aneb: když ti shoří život a místo terapie si jdeš povídat s vysílačkou do lesa)
Firewatch. Hra, která mě vzala na výlet do divočiny, kde vlci nehrozí, ale tvoje vlastní hlava tě může sežrat zaživa. Dohrál jsem ji už dřív, ale jak je u hlubokých zážitků běžné, chvíli jsem si musel sednout, podívat se do dálky a nechat to všechno uležet. A pak jsem šel napsat tuhle recenzi (kecám, byl jsem jen línej).
Henry, vysílačka a hromada ticha
Hrajete za Henryho, správce národního parku, který má za sebou životní fičák a rozhodl se všechno vyřešit útěkem do lesa (klasika). Společnici mu dělá jen Delilah – hlas v rádiu, se kterým si povídáte, flirtujete, hádáte se a vůbec děláte všechno to, co člověk dělá, když je sám a začne mu trošku hrabat. Funguje to výborně. Dva herci, dvě vysílačky a víc emocí než v půlce hollywoodských filmů.
Když se bojíš, i když není čeho
Firewatch je mistr atmosféry. Začíná to jako chill lesní dovolená – ptáčci zpívají, větvičky křupou, hráč si říká „tohle je balzám na duši“. Ale pak se něco zlomí. Tma zhoustne, stopy v lese jsou čerstvé, někdo sleduje vaše kroky… a vy začnete být nervózní, i když víte, že v týhle hře se na vás žádnej mutant z kopřiv nevrhne.
Tohle napětí z ničeho – to je fakt umění. Vážně. Takhle se dělá thriller bez thrilleru.
Walking Simulator na steroidech?
No a pak… přijde ta druhá půlka. A ta má malý problém. Hra vás začne tahat sem a tam po mapě. Jednou tam, pak zpět, pak zas tam. A než si stihnete otevřít mapu, už přemýšlíte, jestli vás nechtějí připravit na kariéru pošťáka.
Ne že by chození bylo špatné – to je přece základ žánru. Ale tady to začne být trochu moc. Z „meditativní procházky lesem“ se stane „lesní Ironman bez občerstvovaček“.
Není to úplně Skyrim, ale i tak to jde
Co se týče hratelnosti – žádné zbraně, žádní nepřátelé, žádné loot boxy. Jen mapa, kompas, nohy a hlava. A vlastně to funguje. Občas člověk neví, co má dělat, ale ta míra nejistoty je přesně tak akorát, aby si připadal jako ztracený turista, ne jako úplný idiot.
Dialogy nabízí volby, ale buďme upřímní – na příběh nemají žádný dramatický vliv. Jen trochu mění, jak se s Delilah bavíte. Takže spíš iluze volby. Ale hezky udělaná iluze.
Verdikt? Jako teplý čaj na chladný večer
Firewatch není hra, která tě rozseká na kousky. Ani tě nerozesměje. Ani tě nenechá vykraftit plamenomet z borůvek. Ale má atmosféru, srdce a hloubku. A to všechno zabalené v nádherném výtvarném stylu a soundtracku, který by mohl klidně běžet v pozadí tvého života při melancholickém podzimu.
Jestli jsi unavený ze světa plného statistik, výzev, achievementů a výbuchů, Firewatch je ten tichý kout, kde si sedneš, zhluboka se nadechneš a na chvíli prostě budeš.
7/10
Za krásu, za atmosféru, za Delilah. Bod dolů za to, že jsem v půlce hry měl pocit, že jsem v open-world simulátoru pošťáka bez GPS.