Aloy je zpět. A s ní i ten podivný pocit, že záchrana světa počká, dokud neposbíráte všechny větvičky v okruhu deseti kilometrů. Pokračování hitu od Guerrilla Games nám servíruje budoucnost, která je sice zakázaná, ale sakra krásná. Stojí to ale za těch 80 hodin života, nebo se v tom otevřeném světě ztratíte jako ponožka v pračce?
Velké, větší, největší (až to bolí)
Hned po startu vás hra profackuje svou monumentalitou. Je to masivní, je to RPG každým coulem a obsahu je tu tolik, že by se z toho zatočila hlava i ostřílenému completionistovi. Soubojový systém? Lahůdka. Teda pokud vás baví taktizovat. Aloy se naučila pár nových triků, včetně neviditelnosti (což oceníte, když se chcete vyhnout trapným konverzacím s NPC), ale ruku na srdce – novou mechaniku „Výboj chrabrosti“ (Valor Surge) jsem ignoroval s grácií politika ignorujícího nepříjemné otázky.
A co teprve alchymie a vaření? Hra vás nutí cpát se jídlem pro dočasné boosty. Na vyšší obtížnost možná nutnost, pro mě jen otravný management žaludku. Kdo má čas řešit, jestli si dát guláš na sílu nebo salát na stealth, když po vás jde mechanický T-Rex?
Módní přehlídka uprostřed apokalypsy
Kapitolou samo pro sebe je vybavení. Měnit zbroj podle toho, jestli na vás plive oheň nebo kyselinu, zní na papíře logicky. V praxi je to ale opruz, který brzdí tempo víc než loadingy na PS4. Neustále lezete do menu, přehazujete hadry a doufáte, že to tentokrát klapne.
Zbraňové kolečko je taky kapitola sama pro sebe. Máte omezené sloty, takže neustále žonglujete s arzenálem. Ale buďme upřímní – jakmile získáte vrhací oštěpy (Spike Throwers) s výbušnou municí, tak strategie letí z okna. Tahle věc je ultimátní řešitel problémů. Boss? Bum. Větší boss? Bum bum. Jen ta munice stojí tolik, že byste na ni potřebovali hypotéku v kovových střepech.
Příběh oscarový, vedlejšáky z okresního přeboru
Hlavní dějová linka? Tam není o čem. Scénáristé si mákli, motivace postav dávají smysl a odkrývání tajemství starého světa je prostě jízda. Kdybych řekl, že je to filmové, tak ten film urazím – je to lepší.
Ale pak narazíte na vedlejší questy a nadšení opadne. Zatímco v hlavní lince zachraňujete biosféru před totálním kolapsem, ve vedlejšáku řešíte sousedské spory, které by v reálu vyřešila jedna facka. Je to ten klasický syndrom otevřených her: “Svět za 5 minut shoří, Aloy, ale nejdřív mi najdi ztracenou pánvičku.” Navíc, level cap na 50 (v základní hře) je studená sprcha. Grindíte, baví vás to, a najednou stopka. Proč? Nechte mě být OP bohem, když už jsem do toho vrazil tolik času!
Gwent s roboty a rytmické peklo
Musím vypíchnout minihru Machine Strike. Deskovka s figurkami strojů je překvapivě chytlavá záležitost, která mi sežrala víc času, než jsem ochotný přiznat. Teda až do chvíle, kdy AI začne hrát defenzivněji než italský fotbalový tým v devadesátkách. To se pak partie táhnou do nekonečna.
Na druhou stranu tu máme Cvičiště (Melee Pits). Ty tutoriálové výzvy na komba vymýšlel sadista. Hra po vás chce „pauzu“ v sekvenci tlačítek, ale vysvětluje to asi tak jasně jako daňové přiznání. Mačkáte, pauzujete, nadáváte a nakonec to nějak projdete spíš náhodou.
Audio-vizuální nirvána
Co musím vychválit do nebes, je hudba. Soundtrack je fenomenální, dynamicky reaguje na souboje a dělá z každé šarvátky epický zážitek. Vlastně celá hra vypadá a zní tak dobře, že jí odpustíte i ty otravné vyhlídkové body (Vista Points), kde musíte hledat přesné místo, odkud se před tisíci lety fotilo. Nuda, ale v krásných kulisách.
Vychytávkou pro grindery je možnost vytvořit si vlastní „quest“ na suroviny. Chcete vylepšit luk? Hra vám sama ukáže cestu k nejbližšímu Widemawovi, kterému musíte urazit zub. Malé, ale geniální ulehčení.
Verdikt
Horizon Forbidden West je technický klenot a audiovizuální porno. Hlavní příběh vás chytne a nepustí, ale hra trochu trpí svou vlastní velikostí a nevyvážeností vedlejšího obsahu. Pokud milujete jedničku, budete doma, i když ten “wow efekt” už je logicky trochu slabší.
Dávám poctivých 8/10. Je to pecka, ale občas by neuškodilo méně nezábavného obsahu a více spádu.