Od chvíle, kdy v neděli v Bělorusku skončily další zfalšované prezidentské volby, se zde protestuje, a policejní brutalita sílí. Můžeme být rádi, že u nás můžeme už více než 30 let pořádat demonstrace svobodně. Ve čtvrtek byli čeští aktivisté ze skupiny Covidens drženi více než hodinu na místě, když protestovali před běloruskou ambasádou v Praze. Policisté jim vyčítali i to, že malovali na zem obyčejnými křídami těla obětí běloruského režimu. Přitom křídou na zem malují nejen děti zcela běžně, dokonce mnoho lidí malovalo loni křídami na zem během protestního pochodu z Václaváku na Hlavní nádraží. I když je to někdy dobrodružné, nehrozí nám násilné potlačování demonstrací, a nesetkáváme se s policejní brutalitou, jaká je běžná v Bělorusku. Přečtěte si svědectví, které z Běloruska posílá aktivistka Kryscina Vitushka.
“Přátelé, jsem doma.
Moc všem děkuji za podporu.
Pustili mě dneska kolem 5 ráno, docela rychle. Jsem si jistá, že zapůsobila solidarita.
Ve vazební věznici v ul. Okrestina zadržují tisíce lidí. Byla jsem v cele pro 4 osoby (asi 10 m2), která měla dvě palandy, stůl a záchod. Nacpali tam 55 lidí. Nedali nám nic k jídlu. Měla jsem s sebou inzulin, ale zabavila mi ho pomocnice lékařky se slovy: “Stejně nedostanete nic k jídlu, k čemu vám teda bude?” Pak mi přece jen začali nosit glukometr a inzulin dvakrát za den. Vím, že se mi lidi pokoušeli předat do vězení inzulin, ale já jsem ho nedostala.
Mezi zadrženými v naší cele byla matka 11 dětí, která pracovala na misi OSN v Libanonu, byly tam dvě novinářky a holka v růžových legínách a tričku, která jen šla krmit kočky před barák a pak ji zatkli.
V celách není vzduch, lidi nevědí, kolik je hodin (ačkoliv lidi stojící u zdí věznice každou hodinu křičí, kolik zrovna je), holky nemají přístup k vložkám, dochází toaletní papír, odpadky se nevyvážejí.
Než mě pustili, řekli, že mého právníka “už mají plné zuby”, i když mu stejně o mně neposkytli informace. Díky, Siarhej Zikratski!
Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Věděla jsem, že Alesia Charniauskaja je spolehlivý člověk s velkým srdcem. Přijela k Ústřednímu odboru vnitra, jakmile jsme se dozvěděli, že je tam můj syn. Přivezla vodu a pomáhala lidem, kteří taky přijeli hledat svoje děti. Najednou se odněkud objevily policejní antony a nás tam všechny nacpali, tím pádem i Alesiu. Celou dobu povzbuzovala ženy v cele a nebojácně žádala o alespoň minimální respekt k nám. Všichni, kteří se v těchto dnech seznámili s Alesiou, jsou přesvědčení, že je anděl. Modlily jsme se spolu, když byli muži v noci mučení. O mučení psát nebudu, je to horší, než si dokážete představit, můj příběh by však mohli číst děti a rodiče zadržených.
Moc děkuji svému bratrovi a jeho skvělé ženě, nejhustší tchyni, mým neuvěřitelným bývalým a stávajícím kolegům, všem kamarádům. Nevím ještě o všem, ale syn říká, že pro něj bylo velmi důležité cítit takovou podporu, když zůstal bez rodičů.
Každý den do cely přivedli lidi zadržené přímo před věznicí, když přijeli podpořit vězně. My jsme si všichni v celách říkali, že bychom nechtěli, aby najednou přivedli někoho z kamarádů nebo příbuzných. I když podpora je samozřejmě velmi důležitá. Pustili nás bez věcí: nemám telefon, klíče od bytu a auta, občanku, řidičák a ani snubní prsten – všechno nám vzali a nevíme, kdy nám to vrátí a jestli vůbec.
Proto pro nás byla velmi důležitá voda, jídlo, teplá přikrývka a možnost zavolat, což nám dali dobrovolníci uprostřed noci. Mnohým pomohli dostat se domů, dokonce do jiných měst. Ale přátelé, mějte na paměti, že je to všechno velmi riskantní, měli byste myslet na některá bezpečnostní opatření.
Ještě nevím, kde je můj manžel. Zpočátku byl v jedné z cel poblíž, jenže pak ho někam převedli, nebylo mi řečeno kam. Velmi se bojím. A taky jsem v šoku z modřin na těle svého syna – to jim neodpustím!
Nemám telefon. Messengery, které na něj byly navázány, zkusím přihlásit na jiné číslo nebo je úplně smazat. Zatím můžete psát na FB Messenger.”