Esej snažící se z etického hlediska o vysvětlení rozdílů mezi státním a soukromým vlastnictvím, resp. důvodů nelegitimity prvního jmenovaného.
Konkrétní důvod sepsání eseje je snaha vysvětlit pirátskýmu mamlasovi důvody, proč území, které stát spravuje, rozhodně nelze označit za jeho vlastnictví a stát za landlorda, aplikovat se ale v obecné (a častější, páč tenhle statement z huby vyplodí fakt jenom Bouše) rovině dá i na to, proč státu nemůžou náležet statky, které si takto sám nárokuje. Rozdělená je tudíž do dvou částí, první, která se akorát spíše v rétorické rovině snaží zaútočit na samotné tvrzení již zmíněné, a hlavní druhé, jež se zaměří přímo na vlastnictví.
První část:
První argument (A)
Zpochybnit tuto tezi lze jednoduše tím, že jako vlastnictví si území, které spravuje (termín, se kterým budu pracovat nadále, myšleno to, co bývá většinou označováno jako státní území), nenárokuje ani stát.
Kontraagument rozdíly v terminologii není úplně směrodatný, samotný stát totiž termín vlastnictví samozřejmě používá (i v případech, kdy si sám nějaké vlastnictví nárokuje!). Nelze ani tvrdit, že stát by svůj postoj k území, které spravuje, místo slovy vyjadřoval chováním (což by bylo, vzhledem k nadřazenosti akce slovům, samo o sobě rozhodně legitimní tvrzení), jako typický vlastník totiž rozhodně nepůsobí – spoustu práv (některá, ústavní, prakticky nenávratně) deleguje na občany, většina jeho složek, včetně té nejzásadnější, policie, má práva značně omezená jinými jeho/i cizími složkami.
V alegorii, ve které budu pokračovat i dále, kde stát vystupuje jako majitel bytu a občané jako jeho nájemníci, tudíž dostáváme trhlinu. Občané jsou spíše než nájemníci vlastníci bytu a stát předseda Sdružení vlastníků jednotek.
Druhý argument (B)
Předpokládáme-li, že stát je vůči území, které spravuje, ve vztahu vlastnickém, jsou všichni jeho občané vlastně nájemci. Vztah mezi vlastníkem bytu a nájemníkem bývá ale vždy nějak definován, klasicky smlouvou. Takovouto možnost ale stát nenabízí (společenská smlouva je výmysl umírněných liberálů, kteří se skrze ní právě tento paradox sami sobě snažili vysvětlit v době, kdy sice argumentovali negativními právy a údajně obdivovali svobodu, ale zároveň nezpochybňovali samotnou existenci státu, a nedává logiku, rozhodně nelze brát narození jako daní souhlasu k utlačování), stát by tudíž, při principiální platnosti Boušovy teze, z nově narozených občanů dělal nájemníky naprosto proti jejich vůli.
I když stát nabízí, leč velice složitou, možnost, jak se vztahu k sobě zbavit, toto rozhodně není legitimní využití vlastnických práv. Stejně jako nemůžete někomu do podnájmu vnutit svůj byt. I kdybychom tedy původní tezi brali jako platnou, pak musíme dodat, že stát se svým vlastnictvím nenakládá legitimně. Z toho už pak lze dovodit, že se vlastně svých vlastnických práv tím, že jedná nad jejich rámec (porušuje NAP), vzdává.
Třetí argument (C)
Za předpokladu, že stát je legitimním vlastníkem svého území, musíme, ctíme-li vlastnická práva, dospět k tomu, že avizuje-li to stát dopředu a nechává možnost ze vztahu vlastník – nájemník odejít (otevřené hranice), může dělat cokoliv. Opravdu si tedy Bouše myslí, že stát má právo vraždit Židy, když jim to řekne měsíc dopředu a nechá jim možnost odejít?
Druhá část:
Definice vlastnictví:
Pro účely dalších částí bych na úvod definoval vlastnictví. To beru jako právo dělat si s věcmi/na území, které mi patří, absolutně, co chci, bez žádných omezení, až na samotná vlastnická práva jiných.
Legitimnost vlastnictví:
Jak lze ale takovéto privilegium získat?
Dle mého pohledu, který úzce souvisí s mým celým etickým přesvědčením, hrají roli vlastně jen a pouze zásluhy.
Nejklasičtěji tak, že člověku prostředky k třeba zakoupení pozemku poskytnou (nejlépe svobodně) jednající lidé (a samozřejmě, že mu ho pak původní vlastník pozemku dobrovolně prodá). Ať už jeho otec jako dědictví, sázková kancelář jako výhru (obě tyto možnosti mají ty viditelné a ke společnosti vztahované zásluhy spíše než na konci u našeho kupujícího na tom druhém, tedy u sázkové kanceláře či zesnulého rodiče, kupec se pak zasloužil tím, že pro otce byl dobrým synem, resp. zakoupením lístku do loterie) či (což je asi nejčastější) “obyčejní” členové společnosti za to, že jim přináší jimi poptávanou službu.
Kvůli problému prvotního určení (ať už třeba po vzdání se vlastnických práv bez určení nového vlastníka, nebo prostě při objevení nového kusu země/planety) je ještě nutné uznat, že vlastnická práva lze také získat tím, že člověk nárok na dané území nikoho vznese nárok jako první. Násilné, vlastnická práva jiných porušující cesty samozřejmě nemohou být legitimní.
To je základ liberalismu a vlastně celého konceptu vlastnických práv v podání libertariánů a samozřejmě ho uznává i Bouše.
Problém s ním vychází jinde, přichází totiž s rozhodně místnou otázkou – táhne se s daným statkem to, že byl někdy (a v historickém hledisku nevyřešeně/nepotrestaně) získán násilím dál?
Za mě ne nutně.
V případě, kdy zloděj ukradne mobil a někomu ho prodá, samozřejmě nelze úplně tvrdit, že by nárok na mobil měl větší kupce než okradený. Eticky vše vidím jednoduše tak, že nárok na vlastnictví má původní vlastník, ten nový zase samozřejmě nárok na návrat peněz/zboží, které za daný mobil vyměnil.
A podobně to za mě platí i v historickém hledisku, to, že někdy dříve bylo vlastnictví např. pole podmíněno/získáno násilím, přeci nemůže znamenat, že o dva tisíce let později by na dané pole neměl nárok někdo, kdo ho koupil za poctivě vydělané peníze. To samé tudíž v principu platí i u státu – problém zde ale z mého pohledu vychází z toho, že u státu nejde o to, že by někdo cizí před lety obsadil barák a někdo jiný by si ho pak, s největší pravděpodobností neznaje tuto historii, koupil, u státu ho dříve obsadil stát.
Ano, mění se jeho představitelé, dost často naprosto i to, jaký je to stát, ale stále jde o něco velice podobného.
V případě mafiánského bosse, který svůj násilím získaný majetek odkáže svému synovi, přeci také nejde o stejného člověka, legitimním vlastníkem ale určitě není. A nárok nemá na nic.
K tomu, jakým způsobem bylo získáno, je ale podle mě v debatě o legitimitě vlastnictví nutné přidat i to, jak ho člověk využívá a tam bych samozřejmě zmínil to, co jsem už zmínil výše. Navíc bych ještě argumentoval tím, jak člověk své vlastnické právo vymáhá (což od toho, jak své vlastnictví využívá, vlastně není tak vzdálené).
Člověk, kterému patří (a legitimně ho získal) byt, své právo na něj ale vymáhá pomocí dvou goril, které nejdou pro ránu daleko, a ještě je platí z peněz, co jiné gorily ukradnou, podle mě svým chováním do určité míry ztrácí i nárok na byt. A u státu, leč ne přímo v Bousove případě jako v tom, proč není legitimní ani to vlastnictví, které tak stát sám označuje, jde přeci skoro o to samé.
