Nedávno uplynulé výročí okupace Československa připomíná velkou tragédii snahy o reformy v naší zemi. Paradoxní ovšem není jen to, že nás obsadili oficiální spojenci, ale také jak se tato událost stává středobodem našeho pojímání oné doby, na kterou přitom napříč světem vzpomínají šířeji. Jestliže máte dojem, že současná společnost se zcela vymkla z kloubů, je to tím více důkazem, že se odkazu roku ’68 věnujeme nedostatečně.
Tady – a za rohem
Domácí události by to celé mohly trochu odstartovat. Už 5. ledna si totiž KSČ za svého prvního tajemníka zvolí reformního Alexandra Dubčeka, což s sebou přináší později Akční plán s příslibem zrušení cenzury, vyjednávání s odbory, větší nezávislosti justice a dalšími. V mezinárodním kontextu to snad ale, mohu-li si dovolit to říct, lehce může zaniknout.
Hned v sousedním Německu se totiž už od podzimu předchozího roku bouří studenti. Příčinou byla jednak deziluze z koalice konzervativní CDU a levicové SPD a obavy z kontroly státu nad velkými médii, jednak pak jako rozbuška posloužilo zastřelení protestujícího studenta při demonstraci proti návštěvě íránského šáha. Síla politického hnutí Außerparlamentarische Opposition (tj. Mimoparlamentní opozice) dosáhla vrcholu a postoje více a více vlevo se posouvajících studentů byly jasné – ne válce ve Vietnamu, ne imperialismu Spojených států, ne fašismu v Západním Německu, ne vládě kapitálu. Další rozbuškou pak byl dubnový atentát na Rudi Dutschkeho, marxistického sociologa, který obhajoval dlouhý pochod institucemi, tedy měnit zevnitř stávající a ustanovené struktury společnosti namísto neúspěšných pokusů o vytvoření opozičních institucí. Protesty zažehnuté především tímto atentátem pak svou slávu dle některých ztratily skrze bombový teroristický útok na pracovníky vydavatelství Springer v roce 1972, který spáchala ultralevicová militantní organizace RAF.
Tématem protestů německých studentů tedy zdaleka nebyly jen domácí události – jako je třeba znepokojení z Kiesingera na postu kancléře, přestože za války spolupracoval s nacisty – ale i ty mezinárodní, jako je tehdy už přes 12 let trvající válka ve Vietnamu. Tato válka byla nakonec kontroverzní z mnoha důvodu, vedle časté brutality páchané na civilistech i třeba proto, že americká administrativa už roky před ustanovením míru ji interně a tajně zhodnotila jako fakticky prohranou, ale pro zachování cti USA nebylo údajně možné ji vzdát.
Univerzální témata
Obdobné postoje jako němečtí studenti si drželi i studenti ve Francii, ke kterým se po tvrdých zásazích policie postavily také odbory a došlo na generální stávky. Původní odpor proti fungování francouzských univerzit se tak stal celospolečenskou událostí podporovanou komunistickou stranou, a dokonce svou silou děsil některé politiky natolik, že se báli občanské války nebo převratu. Prezident Charles de Gaulle dočasně opustil zemi a skryl se v Německu. Předčasné volby, které byly reakcí na tyto silné nepokoje, však dopadly v prospěch jakési kontrarevoluce a mobilizací „tiché většiny“ se paradoxně podařilo gaullistům dosáhnout ústavní většiny v Národním shromáždění.
Zásadní hráč motivací protestů ve světě, Spojené státy, se samy několik let potýkaly s drsnými nepokoji vyvolanými snahou afroamerického obyvatelstva o dorovnání svých práv vůči bílé majoritě, odporem vůči všudypřítomnému, systémově zakořeněnému rasismu. Počínaje rokem 1964, a především památné létem 1967, se v mnoha velkoměstech USA objevily případy rabování, násilí, žhářství, ničení majetku, zabíjení. Jen v onom létě bylo více než 85 let lidí zabito, přes 2100 zraněno a přes 11000 zatčeno. Mírové poselství a metody představované Martinem Lutherem Kingem, Jr. tak zdaleka nebyly jedinou podobou boje o svobodu černošských občanů Spojených států. Tím spíše ne, když právě King, Jr. byl obětí atentátu, 2. dubna 1968. A aby toho nebylo málo, kandidáta na prezidenta Roberta F. Kennedyho zavraždili o asi dva měsíce později. O práva „nebílých“ se však bojovalo i v kontextu mezinárodním, o osvobození a rozpoznání této části obyvatelstva nejen Ameriky, ale také třetího světa se zasazovaly stávky studentů v Kalifornii. Mezi požadavky patřilo přijetí všech uchazečů jiných etnik v daném roce (tj. naplnění stanovených kvót), otevření bakalářského studijního programu „černých studií“ a řádné naplnění kateder zajišťující tato studia spočívající v postihnutí jiné než „bělošské kultury“. Mnoho ze zmíněného se nakonec skutečně splnilo.
Lidských práv si v USA všímaly různé skupiny i na dalších polích. Třeba na počátku září ’68 proběhl feministický protest, který vyjadřoval nesouhlas se soutěží Miss America. Právě tam údajně měla počínat tradice vyhazování podprsenek protestujících žen, jakožto symbolu útlaku, do odpadkových košů. Radikální feministka, Valerie Solanos, se pak ještě v počátku onoho léta pokusem o vraždu Andyho Warhola zapsala do feministických kruhů naopak černým písmem. Nutno ale dodat, že na vině nebyla (pokud vůbec) pouze radikalita onoho hnutí, kdy v manifestu Solanos vyzývala k eliminaci mužského pohlaví, ale rozhodně (též) její paranoidní schizofrenie, která ač většinově končí spíše obrácením smrtící síly proti sobě, někdy naneštěstí ústí svými následky na nemocném v takovéto činy.
Mýtus nového
Pakliže se na popisované dění podíváme poctivě, shledáme, že velká část údajně dnešních témat se řešila již před půl stoletím. Byla to právě tato léta, která dala mládí tak dnes „oblíbeným“ boomerům, byla to ta generace, jež se zamlada bavila o míru, imperialismu, lidských právech, feminismu, právech homosexuálů a dalších sexuálních menšin, rasismu a jiném.
Radikalizovaná „neomarxistická“ mládež? Ale no tak, račte vstoupit do učeben tehdejší Sorbonny. Že se dneska dožadují někteří rušení soutěží krásy? Ano, to tehdy už také, a dokonce u toho byly nahoře bez! Plácání levicovým mečem do vody, kde se má skrývat nějaká obluda „fašismu“? Přesně tak, to se dělalo již tehdy.
Naše zkušenost je, zdá se, námi formovaná výrazně mimo tento světový rámec. Tím netvrdím, že o tehdejším dění nic nevíme. Určující je pro nás však bezpochyby tragické ukončení Pražského jara, které jako by bylo naší, československou a zpočátku ambicemi i rozsahem komorní verzí boje za lidskou svobodu. Bohužel, domnívám se, zároveň perfektně zapadá do narativu české historie, jenž líčí náš národ jako neustále někým utiskovaný, vzdorující cizímu nepříteli, ať ten velí z Vídně, Berlína nebo Moskvy. To není popření faktů, že jsme byli pod vlivem cizích velmocí. Jde však o vliv, který to může mít na schopnost přehodnotit vlastní minulost, načež tím hůře si pak ony události konce šedesátých let vykládáme jako hodné pozornosti a připuštění si jich blíže k tělu.
Feminismus, gender, sexualita, levicová politika – vše nás zastihlo tehdy v silně pozměněné formě, třeba silnou emancipací žen skrze pracovní povinnost a štědrou (a dodnes trvající) mateřskou dovolenou, případně v naprosto jiné, jako je naše zkušenost s levicí jako většinově totalitní a autoritářské, či až v podobě absolutní absence. Přitom třeba významná odborná práce na téma genderu vyšla v originále již roku 1972 (Sex, Gender, and Society autorky Ann Oakley).
Odkaz
Jistě – zmíněná témata nestagnují. Nebavíme se třeba u práv sexuálních menšin jen o právu svobodně se bavit beze strachu ze zásahu policie (vizte Stonewall Riots), ale aktuálně řešíme přechod od konceptu „transsexuality“ ke konceptu „transgender“. Někdo cynicky podotkne, že třeba feminismus se posouvá do tak abstraktních a směšných končin jako je zhodnocení mrakodrapů jakožto falických, a tedy hodnotí města na základě jejich patriarchálnosti (Freud by měl jistě ale radost, musím dodat). To je pravda. Ale nelze je vydávat za něco zbrusu nového, za pokus nám podsouvat jakousi progresivní, levicovou, či snad dokonce komunistickou agendu. Není to partyzánský boj intelektem o získání společenského diskurzu, není to povstání levice se snahou kriminalizovat sebemenší kritiku společenského pokroku, nejde o propagandistickou a ideologickou masírku mládeže. I když musíme uznat, že tyto „techniky“, ovšem zdůrazňuji, bez potřeby vytvářet na jejich základě představy o konspiraci, představoval už třeba zmiňovaný Dutschke
Levice se ve skutečnosti nikdy nemusela snažit zakrývat svou agendu – jak někteří tvrdí[1] – naopak na západě ji rozvíjela v nám nepříliš známých podobách, které objevujeme především až v posledních letech a desetiletích. Co ještě pevněji v čase zůstalo podobné, to je snaha levice jít vpřed (někdy za každou cenu a chybně) a snaha pravice oponovat zdrženlivostí, nedobře až hnanou do upjatého konzervatismu a volání na poplach, upozorňujíce na podvratnost levice.
To, co si máme z let šedesátých možná raději odnést, je snad především porozumění boji o lidskou svobodu, participaci občanů na politickém dění, odmítnutí válečných konfliktů, porozumění dominanci kapitálu a obraně před autoritářstvím. A nezdá se navíc, že by tato témata ztrácela svou aktuálnost. Na druhou stranu je to však onen izolovaný příběh o okupaci Československa, který s ubýváním pamětníků, jemuž se nelze vyhnout, bude postupně blednout a nebude dalším generacím nic moc říkat. Snaha pokořit obavy z ohrožujícího vnějšku může být podpořena právě i zasazením naší zkušenosti do širšího dějinného kontextu, tedy opustit představu, že jsme byli zavřeni za ocelovým plotem, přičemž uvnitř této ohrady se izolovaně hnilo. Ne že by ono společenské, normalizační hnutí nebylo skutečností. Jako zpráva pro další generace však nestačí.
Mnoho ze současného dění není novým, ale staronovým. Není to vina antify, komunistů a ani “LGBT ideologie”. A i třeba místo uraženého psaní otevřených dopisů kvůli sebemenšímu podezření či nesouhlasu s protistranou je tak třeba zaujmout méně sebestřednou a negující polohu a začít skutečný dialog. S dějinami, a tedy i s druhými, tedy i s naší současností a budoucností.
[1] https://www.youtube.com/watch?v=cU1LhcEh8Ms nebo https://www.youtube.com/watch?v=ufyjMONlq-A
Své zdroje jsem pro čtivost a přehlednost článku neuváděl, ale samozřejmě jsem ochoten svá tvrzení doložit patřičnými odkazy.
Více než poučné.Kvalitní souhrn nabádá oživit vzpomínky.Děkuji…
To mě těší, díky moc! 🙂