Pandemické priority

📅 21.03. 2021

Povrchnost a ignorantství, provázející současné momenty koronavirové pandemie v Česku, lze přisoudit mnohému. Je to možná i tím, že o samotnou nemoc a její bezprostřední dopady, totiž na zdraví a případně smrt, nám vlastně nikdy moc nešlo.

Tento článek byl původně sepsán a vydán pro Blog Respektu autora. Najdete jej pod tímto odkazem.


Zatímco během loňského jara bylo Česko dáváno za vzor, nyní jsme pár měsíců naprosto odstrašujícím příkladem. Nemocnice jsou permanentně přeplněné, počet obětí covidu-19 pohltí menší okresní město. Hygienické stanice nejsou schopny trasovat, nejen pro nedostatky personální, metodické, ale protože při takovém počtu to vůbec není reálné. Faktorem, který ještě více znemožní kontrolovat šíření nemoci, jsou nové mutace viru. Očkování vázne. Když se naskladní nová dodávka vakcín, zodpovědní se teprve probouzí a začínají hledat dodavatele, aby se dostaly do regionů. A navrch vše přidusí dlouhodobě přítomná nechuť občanů se podřizovat i těm zcela základním opatřením.

Ani po skoro roce trvající pandemie, s letní přestávkou, nejsou lidé schopni důsledně nosit ochranné pomůcky. Čouhá jim z nich nos, kterým se hlavně v prvních hodinách a dnech nakažení virus šíří dál. Případně pamatují ještě Adama Vojtěcha jako ministra zdravotnictví. Návštěvy po rodinách, přátelích, domácí oslavy samozřejmě běží i nadále. A někteří daná opatření porušují zcela záměrně, otevřou dveře svého pohostinství a usadí ke stolům hromady osob bez jakéhokoliv zájmu cokoliv pro prevenci udělat.

Jistě můžeme část viny hodit na šíření dezinformací, mýtů, bludů po sociálních sítích. Je to těžké podchytit. To by bylo i navzdory lépe zvládnuté kampani proti manipulacím a nesmyslům. A tu samozřejmě nemáme teprve (pokud se nepočítá strašidelná zelená rukavice v nějakých novinách v prosinci).

Můžeme vinit nekonzistentnost v mluvě politiků. V nepředvídatelnosti opatření. V jejich nesmyslnosti. Někdy jsou příliš široká, někdy směšně specifická (pamatujete zákaz pití z kelímku na veřejnosti?). To, že chování představitelů státní moci, počínaje strkáním si sýru pod roušku Marie Benešové v Lánech, přes Prymulu na Vyšehradě až po teplický mejdánek, opakovaně překračuje zákonné meze, je nepopiratelně silně frustrující a nemotivuje k vlastní uvědomělosti – byť špatné chování druhých nemůže být omluvou pro nedodržování objektivně funkčních nařízení.

Rozhodujeme se, ale o čem?

Všimněme si ale diskuse od počátku pandemie. Co se nejvíce zdůrazňuje? Co je ještě přijatelné opatření, co ne? A které nikoho ani nenapadne?

A pak především – co je naším cílem? Přetrpět to doma do doby, než bude dostatek osob proočkovaných? Zavádět jen lokální opatření, byť třeba velmi přísná? Snažit se fungovat normálně, ale důsledně hlídat dodržování prevence?

Mám dojem, že si v Česku vytyčujeme jen krátkodobé cíle. Navíc které jsou motivované něčím docela jiným, než je přímo pandemie. Zaměřujeme se na problematiku živnostníků, zaměstnanců, škol, kultury. Zcela pochopitelně a oprávněně. Kdo z politiků ale říká, čeho konkrétně chceme dosáhnout co do šíření infekce? Je to eradikace viru? Dostačující potlačení jeho šíření, a tedy pravděpodobnosti vzniku nebezpečných mutací? Obětování občanů, kteří buď vlastním, nebo cizím nedodržování prevence – či prostě shodou okolností, mají smůlu – se nakazí, a třeba i zemřou?

Dlouhodobým cílem jsou bezesporu pro mnohé z nás podzimní sněmovní volby. Vláda konzistentně vykazuje naprosté diletantství, nezájem řešit konkrétní problémy, opakuje dokola ty samé chyby, je arogantní k opozici, občanům, zdravotníkům. Někteří by dodali, že opozice se mnohokrát také nepředvedla – a je to pravda. Byli to členové opozice, kteří žehrali, kdy se zase otevřou na jaře obchody, pak když chtěl t.č. ministr Vojtěch zavádět od září v určitých místech roušky. A byli to taky členové opozice, kteří někdy protlačovali na programy schůzí body, které snesou odklad či jsou nepromyšlené, bezkoncepční (připomeňme ovšem, že zrychlené prosazování smluv k Dukovanům byla zas čistě práce vládních a jim blízkých stran – na rozdíl od přitlačení na sociálně slabé exekucemi dávek, zrušení superhrubé mzdy atd.). Naopak takový pandemický zákon, sice dnes opozicí oprávněně označovaný za těžko přijatelný a zpackaný, jenž ležel ve sněmovně od května, se ani zpravodaj, vláda, poslanci opozice nepokusili aktivně dostat do přednostního projednání. Takže dodnes onen vládní návrh zákona nebyl ani v prvním (!) čtení…

Nebude to snadné

Vynechme teď, že volby nemusí bohužel nic změnit, protože Babiš, kterého v opozici čeká hrozba trestních stíhání, klidně podá ruku opět Zemanovi, jenž si na oplátku nechá vládou posvětit nějaké zbývající čuňárny.

Spíše si představme, že opozice se v nějakém složení chopí vlády. Co vlastně čekáme? Bude to sama o sobě ta výhra? Je výhrou, už že odstraníme Babiše z pozice předsedy vlády? Je následně součástí té výhry, pakliže by na něj legitimně „zaklekla“ policie, a nakonec jej soud spravedlivě na základě důkazů poslal do vězení za kauzu Čapího hnízda? Určitě je to nesmírné zadostiučinění a posílení víry ve spravedlnost. Je to výhra ve svém bitevním poli. Ale není to výhra na mnohem větším, komplexnějším hřišti českého státu a jeho občanů.

Opozice převezme, což si i uvědomuje, spálenou zem. Nejen vysypanou a děravou pokladnu po ministryni módních trendů. Nejen zanedbanou infrastrukturu (dálnice, dálnice, dálnice!). Ale velmi pravděpodobně další pokračování pandemie a dokončení očkování, snad už nejen zranitelné části populace. A také sekundární, jiné následky koronavirového běsnění.

Občané České republiky nevěří své vládě. Sílu nabírají sice racionálně vystupující a plány zasypávající Piráti (se hnutím STAN), ale zároveň jsou silou transformační – a protestní. Stejně jako lehce se uzdravující tendence hnutí SPD. Můžeme tedy proto očekávat hrozbu, že frustrace společnosti potenciálně dodá síly subjektům, které na našem poli ještě nemáme. Víme samozřejmě ze zkušenosti, a koronavirová pandemie to krásně ukázala, že populisté nemají reálně funkční rozhodnutí po ruce. Protože ale jejich voliči nemají důvěru v klasické struktury, vyberou si ty, kteří opět budou navenek působit jako ochrana jejich prostých zájmů a zvyklostí.

I kdyby se nakonec takové uskupení ve volbách neukázalo či neuspělo, hrozbu napětí ve společnosti to neumenšuje. Bude nutné se zaměřit na dlouhodobě neřešené a velmi palčivé potíže v naší zemi.

Ale dokážou to noví představitelé státu? Dokážeme to my?

Dostat hromadu lidí z ohrožení chudobou, rostoucí z exekucí, nízkých mezd, jakékoliv. Zajistit vymahatelnost práva, dostupnost státu a jeho prostředků snadno, ne přes zkostnatělý a zcela nemotivovaný (k práci i změně) aparát. Narovnat nerovnosti, nedostatky ve vzdělávání. Dojít skutečných změn.

Otevřít – a dál?

Ale co nás čeká teď a tady? Poučila se opozice? Chce termíny, chce plán. To je dobře. Ale kde jsou další požadavky mimo ty k rozvolňování?

Priority máme častokrát jinde než u pandemie. Chceme otevřít. Chceme uvolnit. A spolu s tím chceme, aby teda covid-19 přestal pustošit naši zemi. Ale tyto dvě věci jdou funkčně ruku v ruce, jen pokud je funkčně šíření viru potlačováno. A to bohužel znamená opatření.

Jistě. Opatření jsou frustrující i čistě z psychické, sociální povahy.

Možná bychom ale pro vlastní dobro měli konečně hodit do koše ono pro mě zcela příšerné sousloví – otevřít ekonomiku. Nebo oživit ekonomiku. Zachránit.

Není důvod zachraňovat ekonomiku. Je důvod zachraňovat lidi, protože tím zachráníte jejich život, jejich schopnost působit v ekonomice a tím i onu „ekonomiku“.

To se snadno řekne, hůře udělá. Jistěže. Ale jak to, že dosud nikdo plošně nezavřel velké výroby? Nezavedl tam minimálně plošné a pravidelné testování? Nezabýval se výhrůžkami zaměstnancům, že se nemají nikde hlásit a nenechat se trasovat? Jak to, že nedal lidem peníze na obživu, aby i přes uzavření pracoviště, omezení činnosti mohli občané v klidu zůstat doma a nebát se, že přijdou na buben? A konkrétně – jak mohlo tak hanebně dlouho trvat, než konečně stát zavřel vlastní důl v Darkově, kde se měsíc koronavirus šířil?

V současnému stavu je jakékoliv větší uvolňování zároveň bez vyhlášení a důsledného (!) vymáhání vybraných opatření zcela nemyslitelné! A protože víme, jak vypadá a „skvěle“ je organizovaná dynamika státní správy v řešení těchto záležitostí, tím máme extra zatěžující okolnost, kterou do pomyslných rovnic nutno započítat.

Není vůbec divu, že někteří odborníci se klaní k možnosti absolutního a tvrdého lockdownu. Dostat se tak do rychlého poklesu. Pak bude možné trasovat. Půjde plošná opatření vypnout a zapínat je jen lokálně. Bude reálné obnovit plnohodnotnou zdravotní péči bez odkládání výkonů. Bude reálné dostat lidi do režimu běžnějšího fungování, v němž budou spokojenější, a tak více svědomití.

S výkřiky na internetech, jak je testování dětí ve školách skoro mučení, postrádám důkazy, že bude možné od 1. března postupně navracet školy do normálu. Nehledě na to, že aktuální rozšíření infekce (včetně mutací) to beztak prostě neumožňuje! Ať se jakákoliv škola stane ohniskem, trasování a další kroky jednoduše hygiena nezvládne.

Bráníme více ekonomiku, nebo sebe?

Přístup, ve kterém do skonání těla i duše pořád opakujeme mantru ekonomika, ekonomika, ekonomika, nám v tomto není nápomocný. Jistě že musíme tento aspekt brát v potaz. Ale pakliže je hlavním motivem pro zmírnění epidemii stav ekonomiky, a ne lidské zdraví, nezavádí se skutečně funkční opatření těžko?

Představme si třeba, že by každá země, postižená šířením infekce, natož hrozící přelitím do dalších států, mohla zažádat o financování světový orgán. Jistota, že bude pomoženo bez podmínek (kromě toho, že jde skutečně o infekci a závažného rozsahu) a stát bude vlastní prostředky moci věnovat zajištění občanů ve chvíli zbrzdění ekonomiky, by mohla navíc motivovat k větší ochotě řešit tyto záležitosti upřímně a rychle.

Z čeho by se to zaplatilo? Blbá odpověď je správně. Z ničeho. Protože platíte nejen tím, co by později světová pandemie spálila na prach, ale také lidským rozvojem, životem, zdravím. Nevratné poskytnutí financí, které by se prostě „vytvořily“ (ano, vím, co je inflace), možná působí špatně, ale zároveň by odpovídalo společenské potřebě – totiž zastavit šíření nebezpečné choroby.

Je ale taková tvorba peněz skutečně mimo současnou podstatu, totiž bankovnictví částečných rezerv? Komerční banky mohou poskytovat úvěry v rozsahu, které omezuje centrální banka. Ale prostředky doslova vytváří z ničeho. Její úvěry jsou ztělesněnou, symbolizovanou důvěrou ve schopnost dlužníka vykonat to, co se mu vyplatí a z čeho umoří tento závazek. Byť tedy pochopitelně opřené o jisté limity centrální banky. Proto je také poskytovatel úvěru věřitelem.

Dluhy se mají splácet. Ale pro závazky států to často neplatí. Jednak v případech, kdy se stát dostane na kolena, protože není schopen splácet. Pak mu bývá nařízena Mezinárodním měnovým fondem velmi přísná dieta, ta bohužel dopadá na ty nejslabší v daném státě, ale dluhy bývají pak umazávány. Jednak v případech, kdy se doslova vytlouká klín klínem a stát nabízí za staré dluhopisy nové. USA, Japonsko jsou příklady států s obřím veřejným dluhem. Přesto nezkolabovaly, nejsou insolventní, protože je všichni ostatní prostě potřebují.

Ekonomické dění vyjadřuje, vypočítává, co chceme, váží to proti ostatním možnostem, naznačuje, co je více a co méně vhodné rozhodnutí. Dle mého názoru bychom ale měli udělat velký krok vzad a opustit pozici, která už říká nejen to, že ekonomika je indikátorem kvality lidské společnosti, její prosperity, ale že sama určuje, jaká bude tato kvalita a prosperita bez ohledu na vůli jejích účastníků. Protože to samo vlastně nevyjadřuje realitu dnešního světa, kdy malý dluh naroste pokutami do obřího a vede k zabavení majetku, ale kdy obří dluh Spojené státy nikdy asi nesplatí.

Někdy je potřeba udělat krok zpět

Je vlastně paradoxní, že odstup od zlatých rezerv, pevných směnných kurzů nám nabídl přizpůsobit peníze více našim potřebám než faktické „hromadě“ drahého kovu v trezoru. A přesto to tak nepůsobí. Zatímco si choroba, kterou jde snadno uhlídat nenáročnými opatřeními (dokud samozřejmě nedojde k velkému a rychlému šíření), vybírá své oběti, dohadujeme se o krachu živnostníků, neudržitelnosti státních rozpočtů, krizi důchodového systému, nekoncepčních změnách danění. Odmítáme se vyhnout nemoci, protože by nás za zodpovědný přístup čekala mizerná nemocenská, případně pekelné chvilky s nadřízenými, protože oznámíte šíření infekce na pracovišti.

Dohady, v jakých řádech budou poskytnuty finanční injekce, kompenzace, zakrývají skutečnou podstatu věci. Totiž že máme především bojovat s chorobou, nikoliv za nepoškození ekonomiky. Můžeme namítnout, že v současném statutu quo je toto taktéž možné, že máme za zády třeba Evropskou unii s chystanými na vzpamatování se. Že by stačilo, kdyby stát zacházel s penězi tak, aby to bylo ke prospěchu veřejného zdraví, a tím sekundárně i ekonomiky, bydla občanů.

Nemohu nesouhlasit. Náš stát v mezinárodním srovnání silně pokulhává, zaostává ve vyplácení náhrad za znemožněnou pracovní, podnikatelskou činnost. Je to neskutečná ostuda a nejspíše jedna z hlavních příčin našeho totálního selhání v boji s pandemií.

Protože nechcete poškodit státní rozpočet, rozvolňujete. Protože nechcete dostat rodinu o hladu, jdete s možným nakažením do práce. Protože vám nikdo nedá pořádné kompenzace, načerno otevřete hospodu. Protože jste zoufalí a naštvaní, uvěříte sebevětšímu nesmyslu, který řekne, že je vám křivě ubližováno, že za to mohou všichni od Sorose po ilumináty, případně že prostě vláda chce hlavně sosat z veřejného pro prospěch oligarchy. Přičemž to poslední je nejspíš taky jeden z faktorů, který přitížil řešení krize.

Boj o zdroje, potřeba regulovat jejich využití, sledovat ho, sledovat produkci, určovat její kondici, naše potřeby, co vyrobit a co ne – toho se nelze zbavit. Nelze zrušit peníze, něco by je stejně muselo nahradit jako prostředek vyjádření hodnoty ve směně. Nemůžeme spoléhat na bystrý úsudek centrálního plánování, protože mnohé investice nejde narýsovat na roky dopředu a nelze mnohé předpokládat. Musíme respektovat velkou šíři ekonomických teorií, které splňují požadavky vědeckého poznání a vyjadřují něco o části reality dneška a případné budoucnosti.

To ale neznamená, že nemůžeme zvažovat změny v uvažování, v systému. Možná stačí bohatě ten první krok. Změnit náš pohled. Přestat se ohánět ekonomikou, ale dát konečně přednost člověku. Jen pouhá změna uvažování může udělat velké věci.

V dalších týdnech a měsících to budeme potřebovat.

📅 21.03. 2021

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *