Představme si hypotetickou (ale opravdu jen hypotetickou), situaci, ve které Martin Jílek tvrdí, že jedna plus jedna se rovná dvěma. Většina žumpy následně začne tvrdit “Lol, ne, vždyť jsi Jílek.”
Útok na osobu se v řečnictví považuje za to nejhlubší dno. Mezi zločiny proti lidskosti je argumentum ad hominem, tedy argument mířený na člověka, morálně asi tak hluboko, jako je zneužívání dětí. Pokud tedy ovšem nejste čtveratá houba z ananasu s anarchokapitalistickými sklony, pak je to asi jako rudá propagovaná modrou.
Ale člověk se špatnou reputací…
Ne, argumentum ad hominem opravdu není ospravedlněno reputací daného jedince, na kterého je útočeno, ba naopak pouze prohlubuje závažnost. Takový akt lze přirovnat ke kopání do mrtvoly. Útočník namísto toho, aby poukázal na nedokonalosti v daném výroku, které ani nemusí existovat, se snaží vzít co nejsnazší zkratku a vzít si vítězství pouhým poukázáním na osobu.
Argumentum ad hominem může také nechtěně a neúmyslně zmanipulovat veřejně mínění ke špatnému závěru. Je celkem běžné, že v takových jedna plus jedna hypotetických situacích je Szambo Demokratyczne schopno tvrdit, že výsledek je tři jen proto, aby dotyčný neměl pravdu.
Vyvraťte výrok, nikoli člověka.
Jistý meritokratický přístup k diskusím tvrdí, že je zcela jedno, kdo jaký nápad, výrok, či návrh přednesl, mělo by proti němu být nakládáno vždy zcela stejně. Proto příště, až uvidíte příspěvek od svého nejvíce nenáviděného brainleta (mozečka), představte si, že jej řekl nějaký váš známý, se kterým jste schopni prodiskutovat celé hodiny. Hledejte nedokonalosti ve výroku, nikoli v člověku. Lehce tím vzniká strawman a přes toho se debata nevyhrává, pouze ničí, všichni se rozzuří a nikdo neodejde debatou obohacen.