Historie resuscitační anduly začíná překvapivě už na konci osmnáctého století v Paříži, kde byla z řeky Seiny vytažena neznámá dívka. Příčina jejího utonutí nebyla nikdy zjištěna. Jak bylo tehdy zvykem, její obličej byl veřejně vystaven, aby ji mohli případní pozůstalí identifikovat. Nikdo se k ní však nehlásil, a tak dodnes nevíme, proč se utopila. Výraz v její tváři byl ale nezvykle poklidný a s osudem smířený.
O mnoho let později se na konferenci anesteziologů ve Skandinávii setkal americký profesor Peter Safar s norským doktorem Bjornem Lindem. Safar informoval Linda o tom, že nedávno provedl pokus, při kterém prokázal možnost využití umělého dýchání z úst do úst a nepřímé masáže srdce. Bjorn Lind pak požádal známého norského výrobce hraček Asmunda Laerdala, aby vyrobil model, na kterém by se mohli lidé naučit umělé dýchání. Asmund Laerdal už předtím shodou náhod zachraňoval svého tonoucího dvouletého syna. Měl už také zkušenosti s výrobou imitací různých poranění pro Červený kříž. Ten se inspiroval právě obličejem této dívky z Paříže. Předpokládal, že jejího obličeje se lidé nebudou bát, a budou se tak moci naučit postup při resuscitaci, neboli oživování. Nebylo to ale tak jednoduché, jako když vyráběl hračku.
Model musel věrně představoval tělo člověka v bezvědomí, musel imitovat neprůchodné dýchací cesty a umožňovat jejich zprůchodnění po záklonu hlavy. Hrudník se po nádechu musel nadzvednout. Model musel být skladný i lehký z důvodu snadného transportu. Bylo také nutné dbát na hygienu, protože do takové anduly obvykle dýchá velké množství lidí a proto také používáme desinfekci. Vývoj první anduly trval téměř dva roky. V květnu 1960 si andulu v New Yorku prohlédl profesor Safar. Stala se tak oblíbenou, že norské banky ihned zafinancovaly výrobu 650 kusů pro výuku první pomoci na základních školách. Ukázalo se, že to není nic těžkého a výuka resuscitace se stala povinnou součástí školní docházky. V roce 1969 následovaly modely umožňující nácvik srdeční masáže a menší model kojence. Dnes už máme novější typy andul, které dokáží ukazovat správnou hloubku stlačení hrudníku, a kontrolují rychlost stlačování. Důležité je ale zvládnout základní postupy a na některém z modelů si je prakticky nacvičit. Díky tomu pak v reálné situaci neváháme a máme větší šanci zachránit život.