Festival Norma

📅 25.01. 2022

Koncem listopadu proběhl v pražském Studiu Hrdinů festival Norma. Téma autonomní zóna je příznačné nejen pro ročník letošní, ale vlastně i loňský, kdy se ze zřejmých důvodů nemohl konat. Svět se v těchto dvou letech rychle změnil. Žijeme ve společnosti, a nejsou to už jen mladí aktivisté, kdo má v očích obavy. Letošní ročník globální dění vůbec nereflektoval, a naopak dal nahlédnout světy, které mají své problémy a vlastní hierarchii.

Popis není dostupný.
Metafora autonomní zóny Studia Hrdinů se nápadně podobá Zóně z filmu Stalker (1979)

Pojem autonomní zóna můžeme chápat ve smyslu jednak místním a jednak duchovním. Zóna jako místo se může konstituovat jako symbiotický ekosystém pustého ostrova, nebo jako místo vytržené z času a prostoru, kde nezáleží na ničem jiném než na společném prožívání okamžiku tady a teď. V nemateriálním smyslu chápu autonomní zónu jako metaforu dovnitř orientovaného modu myšlení. Je to stav kontemplace, kdy se realita prolíná se snem a mizí potřeba být vnímán druhými (tuto schopnost však neztrácí; odhalí se každému, kdo pravidla hry přijme).

Všechna představení tak byla stejná ve své odlišnosti. Každý bod programu odkrýval svůj intimní svět s vlastními příběhy, jazykem a pravidly. Při cestě na Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel obdrží divák mapu plnou šipek, čísel a přerušovaných čar, z druhé strany se lze dočíst zajímavosti o obyvatelích ostrova. Ti se divákům představují postupně a ve zdánlivě náhodném pořadí. V průběhu je nutné hledat si spojitosti mezi děním na jevišti a informacemi skrytými v mapě. Jedno bez druhého nemůže fungovat a návštěvník toužící nahlédnout do života ostrova musí aktivně pátrat.

Představení Jumpcore se obejde bez jakýchkoliv slov, pomocných rekvizit i kulis. Vyprávění, všechny pozitivní i negativní emoce jsou předány čistě skrze taneční výrazy.

Popis není dostupný.
Ed Fornieles: DER GEIST: FLESH FEAST

Autonomní kino bylo asi hodinovým projekčním pásmem autorských video projektů. Kurátoři vybírali z veřejných nahrávek na platformě Vimeo. Mezi autory promítaných videí byl například německý fotograf Wolfgang Tillmans nebo britský umělec Ed Fornieles.

Monodrama Spiritual Boyfriends otevřelo téma složitosti mezilidských vztahů. Vypravěčka doznává traumata, která ji v minulosti potkala a iluminuje svoji cestu ke svobodě a samostatnosti. Představení je rámováno jogínskými cviky, které podobně jako v Jumpcore odkrývají více než se může na první pohled zdát.

Vše na závěr korunovalo velkolepé Grottup – Refrén. Účastníci ve v průběhu performance dostali do situace nápadně podobné „motivačním seminářům“ pyramidových scammerů. Kombinace rituálního rytmického tleskání, pološero s občasným problesknutím čehosi na obrazovkách, opakování bezduchých, ale úderných frází garantovala velmi intensivní prožitek. Autoři nezapomněli ani na starověký trik chléb a hry, když nakonec proměnili rozpačité reakce diváků v nadšení pomocí pizzy zdarma. Memento na Refrén, které všem nakonec zůstalo mělo podobu festivalových pásek na rukou hlásající zkomoleninu Marxe „Příští prekariát ztratí jen své BDSM okovy“ a Nietzscheho „Kultura je poutem k dluhům minulosti“.

Problém s autonomními zónami je to, že nejsou autonomní nikdy moc dlouho. Buď úplně zaniknou, nebo je nově příchozí vyvedou z rovnováhy. To je asi důvod, proč se někteří účastníci nemohli podívat do světa Psohlavek, tedy pro jeho prchavost. Instalace s oživlými fotografiemi v rámečcích rozestavěnými v maketě útulně zařízeného bytu mluvila vždy jen k jednomu divákovi a na mnohé se nedostalo.

Atmosféra, kterou jsme tam každý sám, a přitom společně zažili byla živa pouze ze síly okamžiku a podmínkou bylo aktivní vydání se autonomním zónám naproti. Pro pasivní příjemce se jádra představení mohla divákovi jevit přehnaně krypticky a budit tak z neporozumění odpor. Takovým bych snad doporučil dostudovat si celý festivalový koncept následné spáchání sebereflexe.

📅 25.01. 2022

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *