Kdo má větší potenciál vyhrát prezidentské volby? Kdo byl vidět a u koho si naopak nevzpomenete ani na jeho volební slogan? I tyto faktory mohou hrát významnou roli při rozhodování….a nebo taky ne a vše bude nakonec jinak.
Americké prezidentské volby jsou dle médií napínavé každé čtyři roky, co se první listopadové úterý konají. Není to samozřejmě náhoda. Hlava Spojených států má ve světě vliv jako nikdy jiný. Je vrchním velitelem nejakceschopnějších ozbrojených sil na planetě. Je prezidentem státu, který má díky hospodářskému výkonu a velikosti armády postavení supervelmoci. I to z něj dělá klíčového hráče na poli globální politiky.
Poslední čtyři roky tuto funkci vykonával člověk, který byl vše, jen ne synonymem státníka. Chvástavý buran neznající diplomatický jazyk, neznalý taktu, který nikdy nepřizná chybu a novináře, co jej kritizují osočí z lhaní, přičemž sám se nezřídka dopustil výroků, které neměl ověřené. A přesto má tento člověk reálnou šanci obhájit svůj post a další čtyři roky znovu usedat do Oválné pracovny a rozpalovat doběla své liberální odpůrce. Ovšem málokdy k takovému rozpalování byl opravdu důvod.
Když se střízlivě a nezaujatě podíváme na Trumpovy čtyři roky, příliš se praktickou politikou nelišily od adminstrativy Richarda Nixona, co se týče pragmatické a čistě republikánské zahraniční politiky (výjimkou je, že za Trumpa nezačaly Spojené státy žádný vojenský konflikt), nebo Ronalda Reagana na poli ekonomickém (snižování daní pro middle class aj.). Historik Martin Kovář dokonce vyslovil hypotézu, že na Trumpa nebude historie hledět vůbec nijak…podobně jako na Warrena Hardinga, který také neoplýval pověstí gentlemana s vybranými způsoby a z Bílého domu si udělal hazardní doupě. Já si to rozhodně nemyslím, vždyť který prezident před Trumpem se byť jednou, ale v případě Trumpa to bylo vícekrát, setkal s Kim Čong-Unem? Jeho obchodní válka s Čínskou lidovou republikou může být historií nahlížena i pozitivně jakožto neohrožené vzepření se tamnímu režimu a faktu, že se i tato totalitní velmoc rozhodla své zájmy prosazovat i jinde než na svém vlastím území. A ukázalo se, že čínskému režimu tato válka udělala vrásky na čele a dohnala jej k jednacímu stolu s Trumpem.
Vraťme se ale ke kampani a tomu, co z ní můžeme vyčíst. Joe Biden, 77letý vyzyvatel současného prezidenta, zvolil formu tzv. drive-in mítinků. Voliči a přízivci poslouchají Bidena z rádia a přitom sedí za volanty svých plechových miláčků. Trump zvolil cestu tradičnních předvolebních setkání s příznivci v podobě šou, stylem připomínající vystoupení roztleskávaček o reklamní pauze v utkání amerického fotbalu. Fanoušci mávají transparenty jako zběsilí a vydrží hodiny stát a skandovat. Trump má na svůj pokročilý věk (74) energii čtyřicátníka a zvládne takových akcí za den i pět. A vždy má plno. Oproti tomu Biden, kterému s kampaní pomáhá exprezident Obama, má jen poloprázdná parkoviště. Indikátorem obliby kandidátů může být i teze, že Trumpovi přízivci volí Donalda proto, že se s jeho názory a vizí ztotožňují, ne jen proto, že by to chtěli opět natřít liberálům, i když i to bude pro někoho hrát roli. Bidena chtějí volit ti, co nechtějí další čtyři roky s Trumpem. Joe nevzbuzuje žádné nadšení, žádné pozitivní emoce. Možná je to jeho prezentací, unaveností, nepohotovostí, ale tak mladé voliče si svého času získal i Sanders, což vysílá Bidenovi nemilý vzkaz. A vzpomenete si na jeho volební slogan? Trump má MAGA, letos KAGA (K jako Keep), ale co Biden? Nevím. Bidenova kampň se spíše zaměřuje na televizí vysílání a online prostor a na ulici je prostě neviditelná. Co je ale naopak viditelný faktor z předvolebních debat – Trump své voliče pozitivně motivoval – “Udržme Ameriku skvělou, dokončíme spolu práci.” Nestrašil – “Nebudu zavírat ekonomiku, nechci aby lidi přicházeli o práci”. Bohužel k tomu i přes svoji zkušenost s virem přidával zlehčování jeho rizikovosti. Oproti tomu Biden nedokázal ani jasně říct, jestli Ameriku čeká lockdown nebo ne. Působil nejistě. Ke kauze jeho syna odpovídal vyhýbavě, spíš se jen smál, než aby dal jasný vzkaz. A co myslíte, že chce průměrnný Američan z venkova, nebo malého měta slyšet raději. Strašení, či pozitivní vizi a ujištění, že jsou USA pořád ještě velmocí? Odpověď nechám viset ve vzduchu.
Mojí hypotézou je, že byť těsně, a rozhodně ne na počet hlasů, současný prezident svoji funkci obhájí. Což se však rozhodě nedá říci o republikánské většině v Senátu, o které se taky rozhodne. Trump možná spoléhá i na to, že v případě těsného výsledku (de facto patu) může Trumpovi k obhajobě pomoci jím doplněná konzervativní většina ve složení Nejvyššího soudu. Což se rozhodně stát může, ale nechci vidět, jaké peklo by to mohlo snadno rozpoutat v ulicích amerických měst. A proč jsem zmiňoval tu možnost ztráty republikánské většiny v Senátu? Každý, kdo se zajímá o americkou politiku blíže ví, že prezidenta může funkce zbavit senátní většina za pomocí impeachmentu, což je ústavní žaloba Sněmovny vůči prezidentovi (v minulosti podaná třikrát, ani jednou nebyla úspěšná, i když v případě Nixona vedla k jeho vlastní rezignaci). A jestliže se v lednu tohoto roku nepodařilo díky republikánské většině v Senátu Trumpa zbavit funkce prezidenta, příští rok k tomu klidně už dojít může, pokud Demokraté opravdu ovládnou Senát a Trump svoji funkci obhájí. Ale tyto hypotézy jsou jen věštěním z křišťálové koule za situace, kdy rekordní část voličů odevzdá své hlasy korespondeční cestou a výsledky tak jsou v mlze hustší, než kdy jindy a nemusíme je znát ani de po volbách.