Kdyby tisíc kompromisů…

📅 28.09. 2020

Minářovy ambice vstoupit do politiky vyvolaly bouřlivé reakce. Opožděně. Reagovat mohly opoziční strany dříve. A ne jen koalicemi. Ty při současných pravidlech hry nemohou stačit.


Tento článek byl originálně napsán pro blog autora na platformě Blogy Respektu. Původní text naleznete zde.


Výzvy ke spojování opozice byly jedním z nosných pilířů demonstrací a myšlenek Milionu chvilek pro demokracii. Tomu se podařilo pozvat na veřejná vystoupení řadu opozičních politiků, probudit osvobozující a nadějeplný sametový sentiment, zvýraznit hodnotovou vyprázdněnost a zamrzlost české politické diskuse.

Nyní, kdy Mikuláš Minář odstupuje z čela Milionu chvilek, aby našel svou cestu do politiky, se zvedla vlna kritiky. Dělá přeci to, před čím sám opoziční politiky varoval. Volební systém je neúprosný. Protože nahrává silným stranám, které nepoměrně dostanou více mandátů na určitý počet hlasů než strany s malým ziskem, je třeba se spojit, ne tvořit další a další hnutí a strany, které se po marných snahách něco prosadit, rozpustí v bezčasí.

Že opozice měla a má problém spolupracovat, to je nám všem jasné. Rozdíly mezi některými stranami jsou natolik velké, že lze je překonat jen těžko, pakliže by neustoupily z bazálních předpokladů svého statutu quo, a to by znamenalo zradu vlastních ideálů. Právě významnost jejich smýšlení brání ve spojování a odhaluje syrovou realitu nedostatečnosti slepého požadavku na spojování se především kvůli ofenzivě vůči Babišovi.

Více než o ofenzivu tak jde o defenzivu. Kromě rostoucích Pirátů a výrazně menšímu zisku ODS se nic moc neděje, leda naopak hrozí některým stranám naprosté opuštění poslaneckých lavic, protože nepřekročí onu magickou 5% hranici. Dlouhodobě se tím podle mě ukazuje, že jediní Piráti jsou schopní do sebe nabrat sílu k oponování oligarchického projektu ANO, ale zároveň, a to je velmi důležité, nabídnout vlastní program, především jeho ducha, kterého propagují více či méně přímo. Pomiňme, jak je nám či není sympatický. Rozhodně neřeší pouze Babiše, ale také dlouho přehlížené obtíže. Proč mají vítězit, ať tu Babiš bude či nebude. Pokusy zavést cancel culture tak na tuzemském politickém poli využíval leda věčný terč hněvu prostého občana, Miroslav Kalousek, který se zvláště dříve do Pirátů opíral, jak jen mohl. Ono když vám někdo bere hlasy, hůře než když vás zachrání od Babiše. Nutno uznat, že není divu. Jen by to neměla být nefér hra. A dle dalších indicií částem opozice o řešení nejpalčivějších problémů české společnosti opravdu nejde.

Spojovat – nebo zhynout?!

Smysluplné se tak zdá utvořit dva bloky – jeden konzervativnější, pravicovější sestávající z ODS, TOP 09, KDU-ČSL, jeden liberálnější a středový skládající se z Pirátů a STAN. Otázku, co se sebou zkusí udělat jak opakovaně neúspěšní Svobodní, Strana zelených, tak nová uskupení typu Budoucnost, Idealisté a Levice, necháváme stranou. Proč by ale nemohli zamíchat kartami? Nebo třeba to dokáže Minářův projekt? Na souzení, zvláště Mináře, je ale příliš, příliš brzy.

Jenže – ne, tohle nestačí. Tisíc a jeden kompromis také neporazí záludnou matematiku volebního systému.

Pokusil jsem se, v určitě zjednodušené verzi, o replikaci modelu Michala Sirového z počátku července. Ten s využitím současných preferencí a dřívějšího rozložení sil stran a hnutí v krajích spočítal, kolik by ony dva opoziční bloky pro sebe získaly.

Můj postup spočíval ve zjištění, jak si na tom strany stály v r. 2017 v okresech. Jejich výsledky byly poměřeny s celostátním výsledkem a tímto poměrem se pak násobil potenciální zisk vyvozený z průměru čtyř posledních průzkumů voličských preferencí. Výsledky okresů pak byly zprůměrovány patřičně dle příslušných krajů a na základě současné velikosti dospělého obyvatelstva (resp. 20+ let) v každém z krajů a poslední účasti v krajích spočten počet hlasů, který by mohl být v r. 2021 dosažen. Dospělého obyvatelstva oproti r. 2017 přibude, ale nepoměrně, protože třeba hlavní město Praha by mohlo získat k dobru na úkor ostatních 4 mandáty navíc, 1 pak Středočeský kraj, kdežto třeba Zlínský kraj možná jeden ztratí. Nepoměrná je samozřejmě i volební účast.

Je to tedy počet obyvatel kraje v poměrů k celku a na to navazující účast, co rozhoduje o počtu mandátů za váš kraj. Všechny strany, které překročí 5% hranici v celostátním součtu hlasů, se pak zúčastní přerozdělení křesel v každém z krajů. Pro koalice pak platí navýšení laťky pro vstup do tohoto výběru, toho tzv. skrutinia, tu by ale konzervativní i liberální blok jistě překročily.

Aby bylo zváženo, že spojenectví v koalicích může někoho odradit, podhodnotil jsem zisky obou koalic tak, že 1/10 součtu svých hlasů ztratí. Počty hlasů pak byly přeměněny v mandáty za kraje na základě online dostupného kalkulátorů (všechno jsem dělal jinak v Excelu, ale tohle by byl nekonečný opruz, přátelé).

Výsledek je jasný. Procentuálně to vypadá krásně. Na křesla již tolik ne. Poměr sil ANO : opoziční bloky je roven poměru 71:87. Přestože o více než pětinu zisku ANO dostanou oba bloky k dobru pro sebe, na samostatné skládání vládní „101“ to nestačí. A není tu nikdo ve Sněmovně, kdo by s vámi složil většinu. Hádejte, ke komu se přidají ČSSD, KSČM a SPD?

Zakousni se a neofrňuj!

Je tedy nepochybně jasné, že přes všechny velké změny, které se během zbývajícího roku a kousek mohou odehrát na politickém kolbišti, v současné chvíli to (i přes možné a jistě existující nedostatky mého modelu) na jistou výhru nad Velkým šéfem opravdu nevypadá. Perličkou na závěr pak je fakt, že pokud bude dále svůj úřad vykonávat prezident Zeman, nevěřím, že by nutně musel dodržet slovo a pověřit sestavením vlády třeba Petra Fialu nebo Ivana Bartoše. A to i v případě, že by jeden z nich držel v ruce vítězství co do podílu hlasů. Ne, na tohle proradnému a pomstychtivému prezidentovi bohužel opravdu věřím už málo.

Opakuji – nevíme, co se bude dít. To nevíme koneckonců ani u projektu Mikuláše Mináře. Jisté ale je, že na výhru nad d’Hondtem nám spojení opozice v míře současné síly relativně ke zbytku Sněmovny prostě nestačí. Více než hledat na český způsob, byť zákonně, skuliny a mechanismy systému, které lze obejít a (zcela právem) přelstít silného hráče, je dobré se podívat směrem k voličům Andreje Babiše a zamyslet se, co jim chcete nabídnout.

Vznešených řečí o odkazu Václava Havla a kulturními válkami nad zlými komunisty se totiž nikdo nenají. Ani část stagnující opozice. I když ta to řešit asi nemusí. Ona a mnoho jejích voličů má bydlo dostatečně dobré.

Kdo si pokydá nažehlenou košili šizenou marmeládou z koblihy? Čas kvapí.

📅 28.09. 2020

Jeden komentář na “Kdyby tisíc kompromisů…

  1. „Výsledek je jasný. Procentuálně to vypadá krásně. Na křesla již tolik ne. Poměr sil ANO : opoziční bloky je roven poměru 71:87.“
    .. a proč? Protože nikdo není ochoten říct: tak bude jeden blok, abychom porazili Babiše.
    Zřejmě pořád ještě nejsme na dně

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *