Dlouhodobě je známo, že čeští Romové mají problém se sehnáním pronájmu. To se pojí v některých případech např. jak s neschopností splatit kauci, kdy takový obnos zájemci nemají pohromadě, případně se zavedením tzv. „bezdoplatkových zón“. Popsáno je ale taky nemálo případů, kdy obtíže plynou z jejich etnického původu a jisté zaujatosti pronajímatelů, kteří je odmítnou klidně již při žádosti zájemce o prohlídku bytu, již majitel veřejně nabízí.
Nijak překvapivě se zde roztáčí omluvná spirála, jdoucí cestou svobody nakládání se svým majetkem dle libosti. Snadno dojdeme až tam, kde se nevyhnutelně končí u kolektivní viny – ano, někteří jsou slušní, ale to je menšina, takže bohužel, kdo by chtěl mít zničený byt a jiné obtíže jakožto pronajímatel…
Listina základních práv a svobod, součást tuzemského ústavního pořádku, stanovuje, že každý má právo nakládat se svým majetkem volně, přičemž nesmí jej zneužívat k porušování práv druhých. Vlastnictví zavazuje, nesmí škodit druhým, životnímu prostředí, veřejnému zájmu.
Na druhou stranu to nebere v potaz to, že majitel má právo nenabídnout pronájem člověku, kterému nevěří. Lze předpokládat, že majitel má dobré důvody, proč to danému jedinci odmítnout. Jelikož není majitelem jediného možného bydlení pro daného zájemce, tak přeci je v právu.
Nepochybně, na druhou stranu lze očekávat, že pokud učiní takové rozhodnutí, měl by být schopen poznat osobu, které lze věřit, nebo naopak nevěřit natolik, aby mohl posoudit její žádost o nabízený pronájem. Jestliže by toto totiž neplatilo, snadno se domnívat, že rozhoduje na základě nejasných podmínek, či dokonce zcela libovolně.
K otázce libovolnosti v rozhodování se ještě vrátíme. Jinak zde věc stojí jasně – pakliže je člověk odmítnut na základě etnické příslušnosti, jde o kolektivní vinu. Její dokázání by tedy mělo být možnou podmínkou k neposkytnutí pronájmu.
O kolektivní vině
Kolektivní vina předpokládá, že určitá skupina je obecně vinna za činy svých členů. Některé skupiny to dokonce skrze své přední zástupce proaktivně přiznávají a omlouvají se a cítí potřebu odčinit zlé skutky, které mají původ v konání jisté podmnožiny osob, které jsou třeba již dávno i mrtvé – dejme příklad pravidelné piety a doznání německých politiků k hrůzám nacismu. Takové uznání viny tedy nutně předpokládá zadruhé i to, že členové dané skupiny jsou vinni již predispozičně, bez možnosti podíl viny či vinu jako takovou ovlivnit. Pokud je kolektivní vina dostatečně velká, očekáváme, že je na místě danou skupinu, respektive její jedince za toto trestat. V případě Německa či Japonska dochází k pokání bez výzvy ze strany státních představitelů, častěji ale máme potřebu na ni upozorňovat, protože k trestu nedochází.
Majitel bytu může nakonec být tím, kdo vytrestá příslušníky romské minority neposkytne jim prostor, když obdobné v minulosti poškodili, případně se někteří z nich podíleli na trestné činnosti, možná dokonce vybraní jedinci poškodili přímo majitele jistým způsobem. Majitel tedy musí rozpoznat, kdo je z hlediska kolektivní viny špatný nájemník, a takového zájemce rozpoznat, jakožto člena a priori vinné skupiny, resp. množiny a priori vinných jedinců.
Kolektivní vina tedy z principu staví významnost přináležení jedince do skupiny nad významnost jedince jakožto individuality. Vybrané skupiny se přiznávají otevřeně, že cítí vinu. Jestliže to dobrovolně neřeknou, kde je důkaz a kde ho hledat? Půjde nejspíše o objektivní fakta, velikost podílu skupiny, který vinný je, případně i o těžkost provinění.
Skupin je nepřeberně mnoho a spolu s tím jsme každý členem mnoha skupin. Aby tedy majitel postupoval systematicky, měl by posoudit kolektivní vinu všech skupin, do nichž zájemce patří. Pokud vezmeme modelově třeba pětadvacetiletého Roma s těhotnou přítelkyní, který pracuje jako dělník a vystudoval učňák, měl by hodnotit vinu všech jeho vrstevníků, všech Romů, párů, kde je žena těhotná, párů nesezdaných, vinu skupiny dělníků, skupiny absolventů SOU – a určitě i mnoho dalších.
To ale majitel neudělá. Naopak si vybírá systematicky výhradně hodnocení na základě etnika. Má k tomu dobrý důvod? Pokud porovnáme všechny skupiny, není každá z nich něčím vinna? Nejsou to nesezdaní, kteří se zdají tvořit rozvrat spokojeného dětství, jelikož se často rozchází? Nebyli to snad dělníci, kteří zcela neinformovaní šli k volbám a možná nejedenkrát způsobili újmu svou volbou všem? Nejsou to učňové, kteří mají ve svém školním prostředí plno šikany? Kde je hranice, kdy jde o výjimku ze skupiny a kdy jde o skupinovou charakteristiku, skupinový problém?
Tedy – pakliže chceme postupovat spravedlivě ve věci kolektivní viny, musíme hodnotit nepřeberné množství parametrů, důkladně je zvážit a následně sesumírovat závěr. Ale znovu opakuji – to žádný z oněch majitelů nedělá. Nebo se ptá, zdali onen uchazeč nebije svou přítelkyni, když to nemálo mužů dělá? Zajímá se, zda žena v těhotenství nekouří, a tím tedy nepřivede na svět s určitou pravděpodobností oslabeného jedince?
S pravděpodobností tady pracujeme obecně. Každá skupina jistě má své charakteristiky, jinak bychom mohli hodit do koše všechny poznatky sociologie a psychologie. Nebo bychom snad měli? Nikoliv, stačí nám limitovat své poznání na základě toho, jak dobré ve smyslu kvality ono poznání být může. A jak vidíme, majitel-sociolog ani majitel-psycholog před námi nestojí, co do metody svého posuzování. Rozhoduje se na základě kolektivní viny, jejíž posouzení je ale nemožné poctivě provést. Kdyby měla být kolektivní vina použitelný konstrukt, nemohli bychom být teoreticky vinní všichni či by mělo být snadné ji určit. Ani jedno z toho není pravda. Kolektivní vinu tak můžeme považovat za nerealistickou, možná až nemožnou.
Libovůle jako nástroje svobody?
Pak tedy se oklikou nutně vracíme k libovůli. Když je kolektivní vina nemožná či nelze ji posoudit, rozhoduje se majitel dle všeho na základě svobodné volby, která nemá objektivního zdůvodnění než kterým jsou jeho práva vlastníka, který svrchu rozhoduje o majetku s ohledem na vlastní vnímání rozsahu svých práv, nároku na svůj majetek.
I kdyby ale se opíral o zákonem chráněné vlastnictví, a ne čistou libovůli, protože nemůže pevně určit, do jaké skupiny jedinec patří, a nemůže plně dokázat kolektivní vinu či vinu jedince na základě činů jeho skupin, i kdyby záleželo nutně na právech vlastníka, tak i poté je libovůle problematická a ohrožuje všechny, jestliže můžeme být považováni za nějakým způsobem vinné, a teprve zvláště, kdy se nemůžeme členství v dané skupině, a případně tím i jejím činům bývalým i současným, jakkoliv vyhnout. Ostatně – právě etnikum si nevybíráme.
Pakliže nelze vůlí ovlivnit své členství ve skupině či svou údajnou vinu, je rozhodujícím prvkem moc jedince nad druhými a moc, která je vůči němu uplatňována. A to do takové míry, kdy jsou jedinci daných skupin a priori determinováni k podřízenému vztahu vůči druhým. Pokud bychom dodržovali jen negativní práva o majetku, byl by nutně nyní každý majitel domu výše než jeho nájemníci a než žadatelé o jeho byt. Nelze totiž vyloučit, že si vždy nájemníka najde, ale určitou skupinu stejně tak pokaždé odmítne. Svobodná vůle – tak ctěná ve věci lidské existence – je předem znemožněna logikou věci a není možné se vymanit z přirozeně krystalizující sítě mocenských vztahů.
Problémem revoluce je vždy to, co nastane po ní. Osvobození je krátkým a marným nádechem, pokud po něm následuje další potopení pod hladinu. Když se vzdáme nároků na rovné zacházení, přicházíme o velkou část vlastní vůle, protože rovnost majetková, která by ubrala nerovnosti mocenské, není důsledkem fungování naší společnosti možná a není ani přítomna. Vyrovnávací mechanismy proti tomuto faktu jsou přítomny z prakticky nutnosti, tím spíše pokud je argumentem pro udržení statutu quo chtivost a jistá míra sobeckosti člověka. Jedině můžeme předpokládat, že tak by tomu bylo i po nastolení absolutní anarchie ve věci státu, kdy navrch by měli veskrze ti stejní, kdo mají navrch před pádem etatismu. Jen by tím měli ještě více výhod před ostatními.
Na rovné zacházení nelze rezignovat. Nikdy navíc při svolení k libovůli nevíme, kdo nás do jaké skupiny zařadí a zda jednou dveře fabriky, vlaku, potravin či bytu k pronájmu nezabouchnou právě před námi. Zde máme výborné historické a tím i empirické důkazy, že to se může stát docela rychle a docela snadno.
Libovůle se uplatní hůře, když odmítneme determinaci jedince jeho skupinou, když odmítneme tím pádem i kolektivní vinu a silněji se přimkneme k dalšímu základu našeho právního systému, totiž presumpci neviny. Stejně tak prospěje, když odmítneme nerovné jednání tam, kde se soudí na základě nezměnitelných skutečností, a když budeme chránit slabší před silnějšími dle toho, jak si to kontext žádá.
Ochrana slabších nesmí být překonání práv silnějších, stejně jako práva silnějších nemohou stát nad právy slabších. Volnost jednání ve společnosti již hierarchizované bez jejího záměrného narovnání ničemu nepomůže, ba naopak.
Antidiskriminační zákony – a spolu s nimi přítomný duch rovnosti člověka – by nám měly připadat důležité, jestliže nechceme žít v pralese, kde přežije jen ten nejsilnější tygr, přestože si dopředu nevyberete, zda se jako tygr nezraníte, anebo zda se nenarodíte jako myš.