Prvotní hřích kulturního marxismu. Neexistuje

📅 21.12. 2020

Místo prokapávání bohatství shora, od nemnohých k širokým masám, se leda tak dařilo a daří prosakovat konspiracím.

Konspirace se zdají sloužit ubezpečení, že rozumíme světu. Orientovat se v životním prostoru je nesmírně důležité, ve fyzickém světě nám slouží všech pět smyslů, v sociálním prostoru, ve společnosti potřebujeme ale také zprávu ze „sociálních smyslů“, že je vše v pořádku a my můžeme prospívat. Takové smysly v pravém slova smyslu (sic!) samozřejmě nemáme, naše tělo sociálního zvířete je však vybaveno psychickými i psychofyziologickými mechanismy, které umožní toto poznání. Pokud jsme osamělí, bolí nás to. Pokud nás někdo zradí, dělá se nám z něj zle. Bezpečí pro nás není jen, že nás nesežerou vlci za úplňku, nýbrž i že jsme součástí společnosti. Nejistoty, kterým jsme někdy vystaveni, vyvolávají úzkost, strach bez předmětu strachu, kterého je jinak možné se zbavit či mu uniknout, aby pocit ohrožení vymizel.

Spiklenecky k moci

Konspirační teorie ale nejsou zdaleka jen produktem úzkosti. Protože přinášejí upokojení, výborně mohou navázat na toho, kdo má ty „správné odpovědi“, ty, kdo potřebují uklidnění. Přitom není třeba operovat s nějak mazanými konstrukcemi lží, teorie o světových spiknutích a plánech několika mocných jsou dost často naprosto bizarní. Více staví na emocích, na které jsme pořád hodně ve svém prožívání a jednání vázáni. Intuitivní východiska snadno přebijí racionální závěry. Na druhou stranu je pochopitelné, že více uvěřitelné a promyšlené zaujmou spíše i ty více skeptické, kteří by nedej bože začali nad fantaskními závěry moc uvažovat. Není tedy divu, že někteří z opozice Trumpa cítí mrazení v zádech z představy podobně odhodlaného a bezohledného autoritáře, který ale bude mnohem sofistikovanější a uhlazenější co do komunikace, činů a vystupování. Jistou složku zákeřnosti konspiračních teorií je určitě někdy také fakt, že u nich lze uplatnit – jinak mnou silně nenáviděné pravidlo – že „na každém šprochu, pravdy trochu“. Hillary Clinton v teorii QAnon jakožto jedna z hlav kabalistické a pedofilní sekty je dost ujetá představa, ale základní úrovní je třeba víra v „deep state“, něco, v co uvěří během pár minut skoro každý, protože je to obecné, tedy široce aplikovatelné.

Další úroveň v komplexnosti konspirace ale vytvoří taková cesta jejich vývoje, kdy se ztrácí původní zdroj, autorství a záměr. Kdy se tématu chopí zároveň i část intelektuálů, kteří ji umně umí předat dál. A teď se prosím nebavíme o zdatných manipulátorech s vysokým IQ a psychopatickými rysy. Jednoduše stačí uvěřit dostatečně „logické“ a formálně racionální teorii, protože se to na první pohled zdá sedět do narativu a zkušeností, které máme. A pokud z takové, elitnější pozice předáváte tyto znalosti dále, neodborné a běžné veřejnosti, dodáváte k tomu i ono kouzlo vzdělance, vaše v objektivním základu třeba zcela bizarní tvrzení získají certifikát a pečeť argumentu autoritou.

To jsme ostatně mohli vidět – a vidíme – u manipulativních informací kolem covidu-19. Největší zásah mají hlavně výroky těch, kteří přeci jsou u toho zdroje snad a kteří snad musí mít ty správné informace – odborníci jako Šmucler, Žaloudík. Jiní pak spoléhají na svůj punc oblíbenosti, jako byl případ osobností showbusinessu, Ledecký a Csáková.

Neokonspirátor horší autorů

Osobností s mnohonásobně větším dosahem na jiném poli je třeba Jordan Peterson. Klinický psycholog kanadského původu se v prvopočátku díky odporu přistoupit na oslovování studentů a studentek jimi preferovanými zájmeny (he/she/they) a později díky přednáškám pro veřejnost s velkou sledovaností stal jedním z lídrů konzervativní reakce, která obviňuje progresivní levici z rozkladu společenských hodnot a označuje ji za ohrožení našich životů a kultur. Jeho přednášky jsou dobře strukturované, umí mluvit a nelze mu upřít docela silné charisma. Ingredience pro perfect storm konspirátorské smršti.

Netuším, zda tomu, co tvrdí, doopravdy Peterson věří. To je důležité z morálního hlediska, čistě fakticky to má ale dopad obdobný – ti, mezi nimiž požívá obdivu, důvěry a zájmu, se z jeho vystoupení dozvěděli, že takřka spiklenecky západní elity, především z oblasti filozofie, humanitních oborů, převzali v minulém století marxistický narativ a přesunuli objekt zájmu z pracující třídy na jiné skupiny obyvatel, jež mají být objektem útlaku a vykořisťování. Tj. komunita LGBT+, ženy, lidé jiné než bílé rasy, lidé menšinového etnika. Peterson tento směr uvažování, diskurs, chceme-li, označuje termínem postmodernismus. To je reálně existující filozofický směr, nijak překvapivě, reagující kriticky na modernismus. Pojmenovávání nejasných obrysů skutečnosti a proměnlivosti a fluidity považuje u postmodernistů Jordan Peterson za znestabilňující prvek, protože dochází prakticky k popírání možnosti poznání, k odmítání faktů.

Ponechme teď stranou fakta o postmodernismu (je to tak zjednodušující, že – no je to prostě naprostá blbost), zpět k původnímu cíli mého textu. On totiž, a není v tom sám (vč. osobností typu Ben Shapiro, ale třeba i Stanislav Balík a dalších), považuje tento „neomarxistický“ diskurz za něco, co nazývá někdy postmoderním neomarxismem (ehm, marxismus je moderní teorie, ale to teď taky necháme být) – anebo kulturním marxismem.

Co že to je vlastně ale je, kromě toho, co jsme výše naznačili? Zbývá mi leda oznámit, že je to mokrý flek na provlhlé zdi, něco, co do mainstreamových médií proniklo nejdříve od ideově vyhraněných médií a autorů, především silně pravicového smýšlení, a že to teda pěkně smrdí – jak to s vlhkou stěnou většinou bývá. Vůbec ovšem není problém, že je to pravicové – stejně jako není problém, že fašisté byli pravičáci, stejně jako naopak není potíž, že komunisté byli levičáci. Oboje jsou tak široké pojmy a mají takový vývoj, že je nelze považovat za něco a priori špatného, a proto jejich subkategorie za něco implicitně zlého. S touto černobílostí samozřejmě obě strany – pravice i levice – však přesto nakládají docela běžně. Což je také důvod, proč jsem skeptický k angažování se ve výrazně levicových kruzích, které za vším vidí zlo kapitalismu pro forma, zatímco já se raději věnuji důsledné kritice všeho, bez ohledu na povrchní ideologickou nálepku (což vás jednoduše ale k levicové části spektra jako kritika statutu quo dostane jinudy).

Objektivně subjektivní

Kulturní marxismus ale nezačal jen v divokých fantaziích stanice Fox News či podobném médiu. Jde původně o krajně pravicovou konspirační teorii, jež celou tuto ideu spojuje, a jak šokující! – se židovským spiknutím. Byl to ostatně text o kulturním marxismu, který hodinu a půl před vystřílením tábora sociálnědemokratické mládeže rozeslal do všech světových stran Andres Breivik. Ptáte se, jak důvěryhodné jsou pak teorie, které šíří, v lepším případě jen zmatený, profesor psychologie, zatímco je někdo jiný měl jako součást motivů k masové vraždě? Opakuji předešlý bod – jsou důvěryhodné natolik, jak objektivně jsou pravdivé. Nikoliv tedy, kdo je říká.

Tohle je samozřejmě obrovský problém. Jsme naučení přejímat s důvěrou informace od vzdělaných osob, minimálně těch, kdo se tak prezentují. Není v lidských silách vše ověřovat. Zásadní ovšem je, že jsou tací, kteří především mají zdroje k přiblížení se onomu ideálu objektivně informovaného jedince spíše než ostatní. A ti tedy – ano, včetně pana profesora Petersona například – mají, pokud to není od počátku jejich záměr, umět rozpoznat své stereotypy, své předsudky, své ideologické pozice a vyklouznout z toho všeho pro dobro, no jednoduše pro dobro pravdy. Lpíme na bezpečí a stabilitě sebe i společnosti, ale k tomu nám konspirace a snadná řešení nepomohou.

Jak jsem už naznačil, postmodernismus neuvažuje o realitě jako nepoznatelné či neuchopitelné. Obecně je těžké jej nějak definovat, postačí nám ale jak ona negace pozitivistického „všechno změříme, spočítáme, protože vše jde změřit a vypočítat“, tak zároveň následný krok – využít vědomí této neúplné dostupnosti objektivní pravdy, a tak dle toho s ní zacházet.

Pakliže uznáme, že subjektivita je nezrušitelná, neopominutelná, jsme na půli cesty ke skutečně kvalitnímu poznání, jež mohou především ti, kdo disponují důvěrou ostatních v jejich schopnosti, šířit dál. Pokud totiž přijmeme, že pocházíme ze specifické části společnosti s jistou zkušeností (feminismus), že jsme ještě více jedineční tím, jaké všechny identity se v nás bijí a potkávají (intersekcionalita), že naše hodnoty a možnosti jsou důsledkem historického vývoje, což některé zatěžuje či naopak zvýhodňuje (postkolonialismus) – pak možná spíše dojdeme tomu, kdy ne odstraněním ideologického balastu, ale jeho zvědoměním budeme umět naslouchat, přemýšlet a promlouvat více autenticky a paradoxně objektivněji. Pakliže máme tento náhled, znějí předešlé věty tak bouřlivě, jako kdybych mluvil jen slovy v závorkách? Check you privilege – and your ideology!

S realistickým náhledem na sebe budeme více v kontaktu s realitou, než když budeme donekonečna bulet nad fašisty, kapitalisty, židozednáři a neomarxisty. Nespikl se proti nám svět – inception of conspiracy je v každém z nás.

📅 21.12. 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *