Novela, která (opět) nic neřeší

📅 12.09. 2020

Onoho zářijového dne byla slečna Menšíková poněkud znepokojena. Jako členky ODS se jí dotkl nadpis zprávy Deníku N, který uváděl, že „ODS chystá další postih chudších lidí. Ti, kteří páchají přestupky a neplatí za ně postihy, by podle návrhu Jana Bauera (ODS) mohli přijít o část doplatku na bydlení i příspěvku na živobytí.“ Stěžovatelka vyjádřila domněnku, že má jít o jakousi snahu stranu pošpinit. Ironicky taky zdůraznila, že Deník N jsou „nezávislá média“. A nebyla na to sama. Zastali se jí odpůrci „propagandy“, respektive dlouhodobého tendenčního směřování kritizovaného internetového deníku. Jeden z diskutujících také podpořil autorku radou směřovanou „chudým“ – když nebudou páchat přestupky, vyhnou se potížím, které jim novela přinese!


Deník N byl tedy obviněn z podjatosti, dokonce programové, protože propaganda jiná než systematicky tvořená být nemůže. I když o lživém informování mluvili jiní, i tak autorka vnímala motivaci média jako záškodnickou.

Systematické šíření informací, a to především neobjektivním či zavádějícím způsobem – tak o propagandě mluví web ministerstva vnitra. To, že jde o „především neobjektivní či zavádějící“ formu, kterou jsou informace strukturovaně podávány, je ale klíčové. Novináři mají v popisu práce šířit informace, v případě komentářových sekcí pak názory – tedy, média jsou tak dobrá, jako jsou kvalitní její autoři zpráv, autoři komentářů a zodpovědní za kontrolu výstupů.

Důvody, proč by Deník N měl šířit zavádějící informace, nebyly moc uspokojivé. Vinit vás z propagandistické povahy proto, že vydáváte články lidem jako je Jan Moláček, Jana Ustohalová spíše znamená, že vám vadí jejich názory či výběr témat. Deník N se od počátku koneckonců snaží řešit širší kontext aktuálního dění.

Možná ale byla propaganda jen onen kritizovaný článek. Dobrá. Pokud můžeme zpochybnit, že jde o „postih chudších lidí“, můžeme zpochybnit i ono tvrzení. Jenže zde máme podle mého názoru rychle hotovo. Dávky pobírají skutečně lidé s nižšími příjmy, pakliže tedy vyloučíme výjimky tvořené dostatečně zajištěnými lidmi, kteří se obohacují takto podvodně. Zmiňovaná novela tedy doopravdy postihuje chudší, nutno ale dodat, že na koho se zákon zaměřuje, nevypovídá nic o vztahu k lidem, na které se zaměřuje!

Pohled do zrcadla ošuntělé novely

Proč by tedy měla být tweetující rozzlobená? Možná prostě jen pohlédla do zrcadla, přičemž odraz vyvolal úškleb nad tím, co viděl. Stereotypní nenávist pravice k chudým, kterou revolučními tamtamy zdůrazňuje dnes již ne rudé gardy, ale podvyživení chlapci s obarvenými vlasy a nejistou genderovou identifikací (ohraný vtip, já vím, já ho ale nepoužívám – sic!).

Novela má na principu „třikrát a dost!“ trestat pachatele přestupků, kteří nemají na placení pokut, případně je systém neodhalí, a tedy běžné sankce jsou co do dopadu neúčinné. Již existující podmínky k neuznání hmotné nouze doplňují postupy identifikace recidivisty v přestupcích a nesplácení pokut nahlásit Úřadu práce, od kterého příslušný úřad obce ví, kdo ony dávky pobírá. Na základě překrytí s neposlušnými obyvateli pak Úřad práce tyto vytrestá odebráním pobíraných dávek tak, aby byly pokuty z jejich částky splaceny, tedy ve prospěch obecní pokladny. Takovými přestupky může být jak opomíjení dodržování povinné předškolní a školní docházky u jejich dětí, tak i narušování veřejného pořádku. Novela myslí i na pravomocně odsouzené čekající na nástup trestu.

Pojistku proti negativním dopadům sankcí tvoří jistá volnost, kterou má obecní samospráva v rozhodnutí, zda skutečně pachatele nechá potrestat, či zda by jej odebrání dávek příliš ohrozilo, a tak mu to bude odpuštěno. Benevolentní je pak doslovně u mladistvých, které vylučuje z možnosti je takto sankciovat.

Novela sobě samé nepřítelem

Jako v případě tvrzení o propagandě si zde odporuje sama sobě novela zákona o dávkách v hmotné nouzi. Pakliže má být její součástí ochrana úniku recidivistů před spravedlností, proč zároveň vkládá do rukou úřadů možnost na základě vlastních zkreslení, špatných zkušeností, případně osobních konfliktů s posuzovaným rozhodnout nespravedlivě? O „oblíbeném“ – výskytem i tematicky – rasismu nemluvě.

Paradoxní také je, že autoři tuto volnost uznávají jako potřebnou, protože bez dávek může dojít život příjemce bídných konců. Jenže to jsou právě špatné podmínky v životě, které tvoří na úplném počátku důvody k uznání dávek. Pokud je cílem nezhoršovat životní situaci za kritickou mez, pak je třeba mít její nepřekročení pojištěné. Ale to, jak jsem již zmínil, novela nenabízí, naopak snaze o férovost potenciálně brání. Změna zákona v souvislosti s tím opomíjí i další zásadní skutečnost. Mladiství nemusí být jen trestaní, ale i blízcí trestaných, třeba přímo jejich děti, které na životních podmínkách svých rodičů silně závisí.

Shrnuto – novela by měla zabránit zneužívání dobroty státu těmi, kdo si dobré zacházení nezaslouží. Přesto činí rozhodování o nich méně transparentním a objektivním, vede k dalšímu nárůstu vlivu státu (který brání vlastní zdroje, ovšem kvůli nejasnostem při rozhodováním se jazýček moci vychyluje v jeho prospěch), sekundárně poškozuje mladistvé, a dokonce může v závěru vést ke zvětšení závislosti trestaných na státní kase. Proč? Není to nakonec i v rozporu s dlouhodobě deklarovanými zásadami pravice o „zmenšování“ státu?

Když nevidím systémovost, ona nevidí mě

Předkladatele totiž zcela míjejí empirické poznatky. Všechna ta „nulová tolerance“ a „bezdoplatkové zóny“ zlepšení nepřinesly, leda laciné politické body, protože „uřvané Romy“ a „vyžraný socky“ nikdo ve svém sousedství samozřejmě nechce. Klíčem k úspěchu řešení systémového problému může být náprava zaměřená na systém jako takový, té se ale autoři novely otevřeně vzdávají, protože by byla časově a procesně náročná. To je jistě pravda, ale je otázka, zda je nutně „jakékoliv řešení“ lepší než žádné.

Pokud má novela motivovat hrozbou ztráty příspěvků k lepšímu chování, pak koná medvědí službu státu, protože na penězích tito příjemci dávek zvláště závisí. Nežijí navíc v žádné slonovinové věži osobní nezodpovědnosti, ta je součást jejich životní zkušenosti, přesněji snad přímo důsledkem této zkušenosti. Jak jsem již zmínil, ony problémy jsou systémové a mlátit kladivem do ozubeného kolečka se většinou nevyplácí. Princip „co nejde silou, půjde ještě větší“ je vtipný na papíře, horší při zpracování návrhu realizace – a nejhorší, když to opravdu uskutečníte dle plánu.

Dá se tedy očekávat, že návrh bude nejspíše vycházet z emocionálnějších sfér uvažování a rozhodování. Ostatně – je docela jasné, že návrh staví na myšlence „pokud mi někdo ubližuje, nemusím mu pomáhat“. Ano, když vás někdo šikanuje, s úkolem mu pomáhat nebudete. Ale až upadne na schodech, necháte ho tam krvácet? Anebo mu ty nohy předtím snad dokonce podrazíte?

Kde je třeba řešení právního charakteru, je třeba faktů, tím naléhavěji když mimo pocitů a dojmů se na ničem dalším snad reálně ani nemůže zakládat. Jistě že zneužívání dobroty druhých je špatně, ovšem tento pohled opomíjí systémovost příčin špatného jednání. Dělat nepořádek na ulici, porušovat noční klid, neřešit záškoláctví svých dětí – jistě že byla přítomna vůle při rozhodování, o tom se těžko – a zbytečně – diskutuje. Každé rozhodnutí má ale vždy jisté motivace. Ty se navíc mezi lidmi liší, zkušenosti jsou různé, a to jelikož samy jsou vázané na prostředí a dispozice, ve kterém a ze kterých vyrůstáme.

Obraz v zrcadle mluví jasně. Noviny – které nakonec s omluvou titulek zneutralizovaly – popsaly prostou skutečnost. Detaily pak napovídají, že sankce by situaci, ze které špatné jednání motivacemi vychází, jen zhoršovaly. To nakonec autoři novely sami uznávají. Namísto cílenějšího zásahu autoři volí nespecifický co do dopadů, ale bohatě štukovaný co do deklarace bránění slušnosti a morálky.

Právě ideologičnost a nedostatečné využívání dostupných faktů z „terénu“ způsobuje, že novela stojí na hliněných nohách mýtu zásluhovosti, mýtu „zlobiví se bojí trestu stejně jako hodní“, novela také zavírá oči před dlouhodobými, složitějšími dopady opatření. Nemůžete si něco zasloužit, leda nepotrestání. Zasloužit se lze snad jen vlastní píli, která je však podemletá situací, v níž se nacházíte. Navíc účinný trest musí být spojen s autoritou trestajícího a uvědomění si chyby, která trest na mně způsobila. A když vám není leccos svaté a opakovaně máte nepříjemnosti s policí a úřady, skutečně vás nakonec úbytek na příjmech nedopraví až k rozhodnutí jít třeba krást?


Upřímný odraz zevnitř

Zrcadlo odhalilo nepěkné odstíny všedního, tradičně pravicového dne. Uhozením do zrcadla vás střepy leda zraní. Není třeba za vším vidět nepřátelství, konspirace, útlak. Uvědomit si dopady jednání na ostatní ve vztahu k uvažování o nich, to je dost zásadní. To platí jak pro pravici, která při opomínání systémových nerovností, a tedy výhod některých jedinců onanuje nad představou zásluhovosti a píle, zároveň to platí také pro levici, jež má někdy potřebu ve všem hledat cílený útlak, vykořisťování a obohacování se na druhých. Nikoliv. Systémové potíže – a sem právě můžeme přiřadit i onen „systémový rasismus“! – nemusí být nutně udržovány při životě cíleně. Jejich specifikum je v tom, že jsou napevno vytvářeny tím, jak náš systém funguje. Není kouře bez ohýnku. Ale není třeba zákeřných plánů jedněch na násilné rovnostářství, či druhých na ovládnutí světa kapitálem. Záměry někdy nemusí být, natož aby byly ztělesněny neomarxistou či vypaseným kapitalistou.

Místo prázdných frází, pokryteckého deklarování vlastní morálnosti a záseku v minulém století co do názorů a vzorů (případně lžích, co si budeme…) by česká pravice měla raději konečně a dostatečně uznat a třeba zrovna tady poznat, že lidská vůle není vše a že v hovnech můžeme skončit všichni.

Tak co teprve, když se do nich narodíte.

📅 12.09. 2020

4 thoughts on “Novela, která (opět) nic neřeší

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *