Ne, nacismus vážně nalevo nepatří

📅 22.08. 2020

Otázka peněz hraje v našich životech běžně zásadní roli. Pokud ale budeme mezi svobodu člověka a svobodu ekonomiky klást rovnítko, uvádíme v život riziko, že přestaneme rozlišovat mezi člověkem a jeho hodnotou. Stírat hranice mezi pravicí a levicí ve věci, že záleží jen a pouze na volnosti ekonomiky, není v důsledku nakonec nic jiného.

Počátky dělení politického spektra na pravici a levici nacházíme v dobách revolučního Národního shromáždění, jehož členové sedali tak, že vpravo byli příznivci ancien régime a naproti nim obránci revoluce. Dnes nás již otázka monarchie příliš nepálí. Nejde nám však o konkrétní bod rozporu, protože jisté principy zůstaly u rozdílů pravice a levice právě veskrze podobné.

Onou věcí je otázka rovnosti. A tím nemyslím nějakou konkrétní, příjmovou, majetkovou, rasovou, genderovou. Nikoliv. Jde o obecnou rovnost uvnitř společnosti, mezi jedinci, která je v konkrétních podobách respektována a politicky, právně aplikována.

Monarchisté ve shromáždění obhajovali systém, kde byla hierarchie společnosti udržována výhradně svrchu. Panovník měl svůj titul z boží milosti. Vaše místo ve společnosti ovlivňovalo do jaké rodiny jste se narodili. Dědičná urozenost – či její absence – vám dopředu zásadně určila, kudy se bude vaše cesta životem ubírat. Z toho plynula dominance vládnoucích, aristokracie, nad pracujícími (zvláštní místo pak měla pro sebe církev). Ti byli součástí společnosti, ale jejich role neznamenala závazek si jejich potřeb více všímat. Hierarchie byla naopak hlídána velmi důsledně a tresty na zločincích, provinivších se na zásahu do královy moci byla brutálně oplacena. Královrazi pak prosluli jako herci těch nejodpornějších dramat hraných na popravišti.

Zastánci revoluce naopak aristokracii ruší, tím strhávají dolů celý koncept předem pevně stratifikované společnosti. Nerovnost majetkovou napravují vyvlastněním a přerozdělováním šlechtické půdy. Hlasu rovných si občanů se má dostat ve volených institucích. Ve trestání se pak pod taktovkou osvícenství přechází od lámání v kole k přísně strukturované nápravě jedince, aby mohl být funkční součástí společnosti.

Váš původ přestává hrát zásadní roli a společenské role a skupiny jsou tak zásadně zpochybněny. S popravou občana Kapuleta odpadává představa danosti a vše zdánlivě neměnitelné se revolučním způsobem přetváří a po mnoha radikálních krocích i utopí v tratolišti krvi.

Levice ale samozřejmě nestojí na krvi. Na počátku 20. století se objevuje rozpor mezi umírněnějšími reformisty a radikálními zastánci revoluce. Motivace ke změnám byly ale podobné těm z dob francouzské revoluce – pracující lidé, kteří pro svou roli ve společnosti a životní podmínky trpěli.


Tři proudy Výmarské republiky

Doba Velké hospodářské krize přirozeně poháněla velkou frustraci ve společnosti a střety protestujících s policisty byly tvrdé. Ve Výmarské republice se – obdobně jako v Itálii – objevilo mnoho tvrdého, násilného dělnického odporu, na který se nějak snažili reagovat různé skupiny: sociální demokracie, komunisté, v Německu speciálně národní socialisté. Ani ony tři strany nestály ve všeobecném ovzduší násilí stranou a měly své milice.

Komunisté a sociální demokraté se sice stavěly na odpor fašismu, ve kterém národní socialisté měli myšlenkové kořeny, ale jinak též stáli proti sobě – zčásti proto, že komunisté byli revoluční a radikální, zčásti jednoduše z důvodu, že Kominterna pod taktovkou Sovětského svazu nedovolovala jakékoli kroky mimo předepsanou cestu.

Národní socialisté měli před sebou pak především onoho jednoho nepřítele – levici. S komunisty měli podobné to, že je třeba být proti-systémový a vládou jedné strany řízením výroby a celého státu dojít svých cílů.

Zde bychom se mohli zastavit s tím, že to přeci může být důkaz jisté levicovosti národních socialistů, a tedy i fašistů, kteří se v tomto od nacistů nelišili. Nikoliv. Obdobné prostředky, ale se zcela odlišnými východisky. A nakonec i výsledky. Že ve skutečnosti fašisté i nacisté kapitalisty podporovali též lze ignorovat, i když to má svůj význam.

Všechny tři skupiny se totiž snažily na svou stranu dostat proletariát, avšak pro odlišné motivace (vyjma touhy po moci). Levice dávala důraz na otázku třídní nerovnosti. Řešením je společné vlastnictví výrobních prostředků, v důslednější a tvrdší formě samozřejmě vyznávané komunisty. Fašisté také rozlišovali zájmy různých skupin, mezi nimiž je nerovnost, ale tato otázka byla postavena národně. U německých národních socialistů se pak navíc překlápěla do otázky rasové.

U voleb ale rozhodují hlasy, ne co kuchtíte v ústředí strany. Proto se nacisté skrze požár Říšského sněmu – založený komunistou – koncepty „kulturního marxismu“ a „židobolševismu“ snažili přestavět třídní boj do boje národního.

Je pravdou, že komunisté a nacisté v tomto sdíleli koncept jisté předurčenosti, danosti střetu a změny. Pro levici ale tato otázka stála na otázce třídní a sociální, kdežto u fašistů a nacistů šlo o nerovnosti vrozené a často nezměnitelné. Komunisté věřili, že na jejich straně stojí dějiny, musí přeci dojít ke svržení buržoazie proletariátem. Nacisté naopak varovali, že cizí je snadno národu přímo smrtelným.

Z toho nám vychází, že nacisté a fašisté nemohli nerovnost běžně vyřešit změnami, jakkoliv zásadními v uspořádání ekonomiky, vlastnictví – jako se o to pokoušeli levicové strany. Žida nezbavíte jeho židovství přerozdělením jeho jmění mezi všechny.

Proto nelze dojít k řešení změnou, nýbrž eliminací zdroje ohrožení. Pro nacisty to neslavně byly miliony osob, a to z různých důvodů – fyzicky a mentálně postižení, staří lidé, rasy inferiorní, etnika tomu německému podřazená, osoby homosexuální orientace.


Jak na (ne)rovnost?

Vymýcení nerovnosti a přeměna společnosti – dá se předpokládat – bude v radikálních pozicích vždy nějakým způsobem násilná. Nemusí dojít k sovětským monstrprocesům či industrializovanému masovému vyvražďování ve vyhlazovacích táborech Třetí říše – ale násilí jakožto donucovací síla uplatňována bez vůle druhého na něm, to tam bude vždy a v krajní poloze jí bude tím více.

Fenomén nerovnosti se zde staví do odlišných pozic, a taky proto musel být často řešen odlišnými cestami. Rozdílné cíle neimplikují vždy odlišné prostředky. Fašismus a komunismus tak nemohou ani teoreticky (prakticky tomu tak bezpochyby bylo!) stát na stejné straně politické debaty a dějin. Výsledky jejich konání byly obdobně otřesné a zvrácené, ovšem vycházely nutně z odlišných premis.

A tento rozdíl panuje mezi pravicí a levicí dodnes – a proto nelze jen tak snadno oba koncepty shodit ze stolu. Dnešní alt-right se orientuje na zachování bílé rasy, její dominanci a záchranu před vymřením, v krajním případě až řízenou genocidou. Na straně druhé se progresivní levice a zelené strany staví za osoby odlišné sexuální orientace, za práva pracujících, odborová hnutí, feminismus a další témata, která mají společné proaktivní dosahování, rovnosti. Levice bude se zhnusením vytahovat tabulky zdůrazňující míru bohatství vlastněnou 1 % populace a její meme budou zesměšňovat velmi bohaté a hrozit jim skrze vtipy gilotinou na jakobínský způsob (byť kolektivní vinu nelze brát samozřejmě shovívavě), pravice naopak přislibuje obranu před ohrožením svobody člověka, více či méně cizími, podrývajícími vlivy. Zda nabízíte přerozdělování daněmi či zestátnění, zda nabízíte volnost trhu nebo zabránění židovskému spiknutí je pak otázka extremity přesvědčení o tom, kde leží těžiště nerovnosti a jsme oprávněni ji řešit, a když ano, do jaké míry?

Míra, jakou zvolíme, je o našem přístupu ke svobodě jedince. Liberální pravice nebude šlapat podrážkou policisty po tvářích odborářů ve stávce, autoritářská levice s mrazivou lhostejností naopak sebere vám a vaší rodině dům. Jaká nerovnost je ale problém, a zda je obtíží k řešení a zda je obhajitelná a správná, je otázka levice a pravice.

Odpověď, že levice je jakékoli ohrožení svobody, kdežto pravice svobodu zaručuje, je proto jednoznačně mylná. V onom podivném spojenectví dnešní reinkarnace fašismu ve white supremacy a paleolibertariánů, které se objevilo třeba v podpoře Donalda Trumpa před čtyřmi lety, je to nakonec dobře dokázáno.

📅 22.08. 2020

7 thoughts on “Ne, nacismus vážně nalevo nepatří

  1. Nebyl bych si tak úplně jistý, že je zcestné říkat, že extrémy se přitahují. Stačí totiž porovnat voličské základny obou extrémů – a zjistíme, že vzásadě jde stále o tytéž lidi (kteří „oscilují“ mezi oběma těmito extrémy – jednou se přikloní více k jednomu extrému, podruhé zase k tomu extrému druhému).

  2. 1) Odpor mezi nacisty a komunista není tím, že by byli na jiném politickém břehu, největší odpor mají mezi sebou ti, co si konkurují (Hayek). Nacismus aplikoval levicový ekonomický model (Keynes). Našimi největší nepřátele v Německu jsou sociální demokraté (Stalin). K bolševikům musíme být shovívavější. Pouta, která nás spojují s bolševismem, jsou mnohem silnější než to, co nás rozděluje. Odjakživa tvrdím, že bývalí komunisté mají být přijímáni do naší strany bez obvyklé lhůty (Hitler). Jsme socialisté. Jsme nepřátelé dnešního ekonomického systému a jeho vykořisťování slabých, nespravedlivých platů, hodnocení lidské bytosti podle majetku místo podle práce. Jsme odhodláni tento systém zničit za všech podmínek (Hitler 1927). Je na čase, aby buržoazie opustila jeviště dějin. Její místo zaujme pracující třída, která byla dosud utlačována… (Goebbels 1932).
    2) Monarchismus nelze zařadit k pravici, tak jako nelze teokracii zařadit k levici. Odpůrci monarchismu nebyli jen v levicovém spektru, to je manipulace, viz z našich dějin Borovský, TGM, Baťa, Rašín atd. Právě kapitalismus se zasadil o největší rovnost lidí a rozprostření bohatství ve společnosti, kapitalismus je pravicový atribut. Pravice razí přirozenou hierarchii, rovnost příroda nezná, jedná se o utopii.
    3) Autor mluví o východiscích a výsledcích, postavil si tak slaměného panáka, protože je nijak nepopisuje. Východiska NSDAP můžeme vidět v jejich ideologii a programu, jsou signifikantně levicová. A výsledky? NSDAP svůj program naplňovala, znárodňovala, kolektivizovala, vyhlásila válku velkokapitálu a nemravnému zisku znárodňováním a kolektivizací (nucenou správou).
    4) Na straně levice autor mluví o rovnosti, to je častá lež levice, levice není rovnostářská i když se tak prezentuje, vychází z třídní nerovnosti. Na straně pravice autor mluví zase o nerovnosti způsobenou rasismem/nacionalismem. Ale rasismu/nacionalismus je rovnost podle rasy/národnosti, nelze rasismus/nacionalismus dávat automaticky k nerovnosti, tak jednoduché to zase není. Rasismus/nacionalismus nemá znaménko, to by potom největším pravičákem byl Stalin se svojí Velkou vlasteneckou válkou. Teze autora o nemožnosti nacismu k cestě k rovnosti jsou jen osobními spekulacemi. Nacismus v praxi rovnost naplňoval, znárodňoval velkokapitál, ano bojoval proti kapitálu, což je jedním z hlavních atributů levice. Celý nacistický systém byl založený na kolektivismu. Od společné práce, odpočinek až po jednotný názor. Kolektivismus je atributem levicové rovnosti.
    5) Závěr autora je k tématu bezpředmětný a matoucí. NSDAP skončila ve své době a od té doby na Západě nacistické strany nemáme, proto je rozmělňující spekulovat o tom, co je pravice a levice dnes, skoro 80 let po konci NSDAP. Tématem bylo, kam patřili nacisté v době jejich existence. Autor si odbočkou podřízl větev, protože množství atributů, které jmenuje u levice byly nejen cílem, ale výsledky NSDAP, jako namátkou podpora pracujících (hlavní z cílů NSDAP vycházejícího ze znárodnění velkokapitálu a kolektivizace), feminismus (rovnost mezi pohlavími byla součástí nacistické ideologie), jednotné odborové hnutí (NSDAP zrušila nezávislé odbory a zavedla odborovou organizaci NSDAP, nikoliv jak se často nepřesně uvádí, že NSDAP odbory zrušila, nezávislost a volný trh /i mezi odbory/ je blíže pravici, centrálně řízená jednota-rovnost /i mezi odbory/, to je blíž levici).
    Závěrem: NSDAP realizovala kolektivní státní uspořádání v čele se silným státem, centrálně řízeném na všech stupních, státním vlastnictví, monopolizací, regulacemi atd., to jsou atributy levice, naopak atributem pravice je štíhlý stát, decentralizace, volný trh, volná cenotvorba, soukromé vlastnictví, deregulace a demonopolizace, dle laissez-faire.

  3. Nacismus a fašismus jsou krajně levicová hnutí. Nechce se mi opět dělat přednášku, které tak miluje autor článku, ale mohu doložit. Když jsem psal dějiny českého fašismu na Moravě, docela mne překvapilo, že jediná mezistranická fluktuace, které neměla charakter statistické chyby, byla fluktuace mezi komunisty a českými fašisty (a naopak). Někteří dokonce opakovaně přestupovali z jednoho hnutí do druhého, když se jim zdálo, že ti druzí míří k cíli spolehlivěji a rychleji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *