První dojem: Starý známý, ale v lepším obleku
Původní Spider-Man i Miles Morales mě bavili — rychlé, akční, s duší i šarmem. A dvojka? Doručila přesně to, co jsem čekal.
Ne, není to revoluce, ale přesně ten druh hry, kterou pustíte a po pěti minutách jste zpátky ve flow: mlátíte zločince, rozhoupáváte se mezi mrakodrapy a sem tam zachráníte svět. Prostě pracovní den Petera Parkera a Milese Moralese.
Obsah? Ano. Nuda? Ne.
Hra má všechno, co správná arkádová mlátička potřebuje — dobrý příběh, výbornou hratelnost, vedlejší mise, které dávají smysl, a dokonce i trochu grindu pro ty, co si chtějí vyhonit všechny oblečky (v přeneseném slova smyslu, samozřejmě).
Souboje jsou zábavné, hádanky fajn (i když bych jich snesl víc), a celkově je to přesně ten typ obsahu, který vás baví i po desítkách hodin.
Hlavní příběh vás navíc hezky postupně seznamuje s novými aktivitami — jednu si odehrajete v rámci mise, další si pak můžete dobrovolně dodělat.
Po KCD? Digitální detox na pavoučí síti
Spider-Mana jsem rozehrál hned po dohrání Kingdom Come: Deliverance, a rozdíl je jak mezi sprintem a meditací.
Zatímco v KCD vám trvá 10 minut, než se rozhodnete, jestli se převlečete, tady během 10 minut zachráníte půl města a ještě stihnete selfie s obyvatelem Queensu.
Tempo je parádní — mise jsou krátké, svižné a přitom dostatečně plné. A co je nejlepší: po práci si k tomu klidně sednete na hodinku a máte pocit, že jste fakt něco odehráli. Pokud to myslíte vážně s tím „ještě jedna mise a jdu spát“, tak nemusíte jít spát ve tři ráno. I když většinou si to člověk říká víc než jednou, to ale už není chyba hry.
Když toho máte dost (i jako superhrdina)
Jen jednou jsem měl moment, kdy jsem hru vypnul, protože už na mě byla prostě moc — takové to sobotní odpoledne, kdy odehraje dost misí, zachráníte dvacátého civilistu, a mozek vám říká: „Zachraň už radši sebe, kamaráde.“
Ale jinak mě tempo i dávkování obsahu drželo až do konce.
Příběh: Komiks, který se hraje sám
Příběhově Spider-Man 2 funguje perfektně. Klidně bych si ho dokázal představit jako seriál — všechno do sebe zapadá, má to emoce, tempo i momenty, kdy si řeknete „no tohle by ve filmu neprošlo“.
Venom tu má parádní schopnosti a jeho „beast mode“ je fakt lahůdka. Cítíte se jako bůh… dokud vás někdo nesundá, protože jste zapomněli uskakovat.
A musím říct — příběhově všechny tři poslední Spider-Man hry (včetně Milese) řadím nad většinu filmů. Jo, fakt. Hlavně proto, že tu nejsou tři různé tety May.
Co chybí? Volby, které něco znamenají
Jediné, co bych hře vytknul, je absence větvení příběhu. Všechno směřuje ke stejnému konci, ať se snažíte jakkoli.
V době, kdy i RPG simulátor farmy rozhoduje o vašem morálním osudu, by trochu interaktivity neuškodilo.
Technická stránka věci
Technicky hra běží hladce. Párkrát se mi sice nepřítel rozhodl stát se součástí zdi (doslova), ale silný útok ho z textury nakonec vykopal.
Jinak žádné pády, žádné bugy. Na poměry moderních AAA her skoro zázrak.
Shrnutí: Evoluce, ne revoluce
Spider-Man 2 je přesně to, co od pokračování chcete. Nepřepisuje pravidla, ale všechno dělá o trochu líp. Pohyb po městě je návykový, souboje zábavné a příběh má šmrnc.
Je to prostě ta hra, kterou si pustíte „na chvíli“ — a zjistíte, že je 2 ráno a vy zase záchranujete New York po třetí za den.
Díky přístupné obtížnosti bych ji doporučil i úplným nováčkům.
Je to ideální vstupní brána do herního světa.
🎯 Hodnocení: 9/10
Má všechno, co má správná akční hra mít. Jen ten větvící se příběh by jí slušel — protože i Peter i Miles si občas zaslouží volbu, jestli chce jít na rande, nebo zachránit svět.